Jste novopečenou vedoucí záchranné stanice. Kdy přesně jste do funkce nastoupila?

Prvního srpna letošního roku.

Před vámi byl vedoucím Stanislav Němec. Proč z funkce odešel?

Na tuto otázku by měl odpovědět spíš Standa. Ale důvod je jednoduchý. Odcestoval na měsíční dovolenou na Sumatru na expedici do pralesa.

Přiznám se, že tomu příliš nerozumím. Měsíční dovolená není přeci ještě důvod k opuštění pracovní pozice. Přeci by stačilo ho po tu dobu pouze zastupovat, ne ho hned nahradit.

To máte určitě pravdu. Ale hned vám to vysvětlím. Když dovolíte, začnu úplně od začátku. Deset let jsem pracovala v Praze v jedné americké bance, kde jsem se orientovala na management. Jenomže už mě to každodenní dojíždění z Pozova odkud pocházím, začalo zmáhat, takže jsem si potřebovala trochu odpočinout. Navíc ta banka tady na českém trhu končí. Trochu jsem cestovala po světě, procestovala všechny arabské státy, dodělala si vysokou školu, kde jsem z mých cest napsala i závěrečnou diplomovou práci. Jenomže po čase mi začala práce chybět. A právě shodou okolností u nás jeden myslivec v tu dobu našel poraněného výra. A protože věděl, že mým koníčkem je myslivost a sokolnictví, přivezl mi ho domů s tím, abych se na něj podívala. Výr měl ale úplně roztříštěné křídlo a bylo jasné, že o něj přijde. Odvezla jsem ho tedy do záchranné stanice, kde slovo dalo slovo a kromě výra jsem v záchranné stanici zůstala i já. Ne jako pacient, ale celý červen coby brigádník. Původně jsem si myslela, že tím to skončí, ale já se do té práce tak zamilovala, že se ze mě stal zaměstnanec a v srpnu vedoucí.

To ale pořád nevysvětluje, proč jste pana Němce nahradila.

On odjížděl a nabídl mi, abych to po něm převzala. Že mám s managementem už nějaké zkušenosti, mám lepší organizační schopnosti, dokážu se orientovat v papírování, jsem schopna sehnat sponzory, bez kterých to tady nejde, a že on až se vrátí, se bude věnovat jenom zvířatům, což ho nesmírně baví a chce se specializovat pouze na jejich záchranu. Já souhlasila, vedení také, takže po jeho odjezdu jsem nastoupila na jeho funkci.

Říkala jste, že jste z Pozova, což není do Vlašimi nijak daleko. Co to, že ve stanici i bydlíte?

Tohle není práce, která začne v osm ráno, a v pět odpoledne jdete domů. Tady potřebují zvířata péči i v noci. Mláďata se musí krmit třeba každé tři hodiny, zraněná zvířata potřebují ošetřovat rány i mimo pracovní dobu. A hlavně jako vedoucí bych měla mít o všem přehled. Navíc se může stát, že někdo zavolá, že si máme přijet pro poraněné zvíře a než bych si sem dojela pro služební auto, zbytečně bych ztratila drahocenný čas.

Máte za sebou měsíc „šéfování". Nelitujete toho, že jste do toho šla?

Vzhledem k tomu, že odjel ten Standa, tak je to tady personálně podhodnoceno. Takže je té práce kolem zvířat víc a nezbývá mi moc času na hledání sponzorů, jejichž pomoc nutně potřebujeme. A nemusí to být třeba jen firmy, organizace, spolky, ale i jednotlivci. Tady je dobrá doslova každá koruna. Nebo i materiální pomoc. Za všechno jsme vděčni a uvítáme jakoukoliv pomoc. Mým cílem je hledání adoptivních rodičů a celková medializace stanice. Chci dát veřejnosti informace o naší stanici, proč tady jsme, co tady děláme, jaká jsou tady zvířata, s jakým poraněním, s jakým úspěchem na navrácení do volné přírody,… A jestli toho lituji? Ne. Já tou prací žiji. Když můžete vzít kunu, kterou před časem srazilo auto a pustit ji zpět do lesa, lepší odměna neexistuje. Samozřejmě, že vás popadají chmurné myšlenky, když měsíc vstáváte k malým ježkům, krmíte je injekční stříkačkou a oni pak nepřežijí, máte pocit, že nic nemá cenu. Ale ty šťastné chvíle při vypouštění zvířat do volné přírody, nebo jen jejich uzdravení, i když musí zůstat u nás v záchranné stanici nebo v paraZOO to „přebijí".

Slyšela jsem, že tady máte tlupu syslů. To protože jste Syslová?

Ne. To je projekt, který by měl pomoci obnovení populace syslů u nás. Ze Slovenska nám jich přivezli dvaadvacet a budeme doufat, že se po čase rozmnoží, a my je budeme moct vypustit do volné přírody. Podobný projekt pak funguje i v zoologické zahradě v Brně.

Jestli dobře počítám, tak hned po škole jste nastoupila do banky a z ní rovnou do záchranné stanice. Kde jste pro tuto práci nabrala zkušenosti?

Zaprvé, jak už jsem říkala, mám koníčka myslivost a sokolnictví, a zadruhé jsem holka z vesnice a navíc ze statku. Takže to přišlo tak nějak samo a zbytek se učím za pochodu.

Co se vám vybaví jako první, když se vás zeptám na úplně první den v záchranné stanici.

Hned první den mě kousla vydra do hýždě a úspěšná záchrana výra, kterého jsem sem přivezla.

Kousla vás vydra?

Ano. Bublina. Šla jsem ji čistit výběh s naivní představou, že je mírumilovná. Ona je zlatíčko, akorát kouše. Viděla jsem Standu, jak máchá rukama. Já si ovšem myslela, že mi mává na pozdrav, ale on mi ukazoval, ať rychle zmizím. Pozdě. Bublina přiběhla, kousla mě a zase zmizela.

A co bylo dál?

Nic. Zavolala jsem svému obvoďákovi, jestli mám platnou tetanovku, on se ohromně pobavil a to bylo všechno.

Nepovedlo se vám nějaké zvíře zachránit?

Veverku, která dostala do hlavy ránu od auta. Měla otok mozku. Už, už to vypadalo, že se z toho dostane, ale najednou zemřela. To mi bylo moc líto. Vytvořila jsem si k ní totiž citový vztah.

To nekončíme moc optimisticky. To bylo veselejší to kousnutí. I když to asi pěkně bolelo.

To ano. Ale i tohle patří k naší práci. Naštěstí zvířat, která se nám podaří zachránit je pořád víc než těch, která i přes veškerou naši snahu uhynou.