Jejich pozice se proměnila po nástupu internetu a elektronických médií. Jak? Napoví Aleš Brzobohatý, který provozuje už více než dvacet let antikvariát v Kutné Hoře. Náš rozhovor se nesl 
v poněkud pochmurné náladě. Nebylo divu, hodiny ukazovaly tři hodiny a kutnohorský antikvář prodal zatím pouhé dvě knihy.

Říká se, že lidé čtou málo. Co si o tom myslíte?

Lidé čtou stále, ale čtou něco jiného. Více než to bych řekl, že problém je odklon od knížek jako od předmětu. 
V moderních domácnostech už kniha nemá místo. Denně se setkávám s tím, že přijdou lidé nešťastní z toho, že mají doma strašně moc knih a že je nemají kam dát. Často se ukáže, že moc knih je jedna igelitová taška. Zvláště ta mladší generace neví, k čemu by knihy měla. Přečtou je 
a už nemají potřebu je držet.

Takže knihy víc přinášejí, než aby si je od vás odnášeli?

Ano, lidi se zbavují knih. Nechtějí knihy po rodičích. Netuší, proč by je měli mít doma. Je to škoda a asi si ani neuvědomují, že se zbavují tradice. V některých případech rodinných památek, které sice nemají velkou obchodní hodnotu, ale jsou třeba vzpomínkou na dědu
s babičkou. Jednou jim to třeba bude chybět.

Podle čeho si vybíráte, jaké knihy od nich vezmete?

Odkupuji od nich knihy, které vím, že se v obchodě prodají. To je na zkušenostech antikváře. Všeobecně je větší zájem o knihy naučné a vzdělávací a knížky pro sběratele. Beletrie a románů je velké množství a neustále se opakují, tu si lidé koupí 
v knihkupectví. V antikvariátech je poptávka o ojedinělých kouscích, například po technické literatuře z první republiky. Nedávno se mi dostala do prodeje stará kniha o výrobě medu, ta se prodala téměř okamžitě.

Setkal jste se s knihou, na kterou se lidé opakovaně ptali a vy jste ji neměl?

To už se nestává. Dřív, když člověk něco sháněl, tak obcházel antikvariáty nebo zatelefonoval a když kniha nebyla, tak si dal záznam. Dnes je to jen výjimečné. Když člověk něco potřebuje prohledá internetové antikvariáty a ve většině případů ji sežene. Na webu je asi sto virtuálních antikvariátů.

Vy jste na internetu?

Ano. Patříme k těm prvním, kteří se do toho pustili. Nejdříve statické stránky, jak bylo zvykem, a asi od roku 2006 provozujeme klasický e-shop.

Pomohl vám?

Teď se to celé mění a stagnace je jak na internetu, tak i v kamenném obchodě. Dlouho internet dělal - a možná ještě dělá - polovičku obratu, ale upřímně řečeno, kdyby internet nebyl, tak bych byl šťastnější.

Proč?

Když nebyl internet, tak lidé dojížděli za antikvariáty do různých měst, dneska my chodíme na poštu s balíčky nebo si zákazníci knihu objednají po internetu a do obchodu už chodí jen s číslem objednávky, na ostatní knihy se nepodívají. Už nechtějí hledat ani objevovat. Další věc je, že internet umožňuje, aby byl antikvářem každý. Antikváři vždycky byli lidé, kteří měli zkušenosti s knihami a u druhých vzbuzovali obdiv. Bylo to prestižní zaměstnání. Dnes jsou tyto informace volně dostupné na internetu.

Dá se prodejem knih uživit?

Dříve se dalo a docela dobře. Byla by chyba domnívat se, že antikváři jsou lidé, kteří od rána do večera čtou. To ne. Je to normální obchod. Ale vždycky to dělali lidé, kteří ke knihám měli vztah a mohli se jejich nákupem a prodejem docela slušně živit.

Máte pětadvacetiletou zkušenost antikváře. Kdy za tu dobu bylo vaše řemeslo na vrcholu?

Antikvariáty měly paradoxně to nejkrásnější období před rokem 89, protože knihy nebyly a složitě se sháněly. Nyní jsou tyto knihy běžně na regálech a nikoho už nezajímají. Ještě devadesátá léta byla pro antikvariát výborná doba, protože lidi měli o všechno zájem, ačkoliv spousta do té doby žádaných knížek už vyšla. Také se vyprodávaly knihovny starší generace. Tyto knihy jsou dnes už rozebrané, skončily v knihovnách sběratelů nebo se vyházely či zničily.

Zůstaňme u doby před revolucí. Jak na ni vzpomínáte?

V té době jsem dělal v Praze, kde mi pod rukami procházelo mnohem víc knih, než kdybych prodával na malém městě. Všechny ty krásné knihy jsem si mohl prohlížet jako jeden z prvních. Nic nebylo a lidé byli vděční za jakoukoliv knihu, která nebyla komunistická.

Procházeli vám rukou i zakázané knihy a autoři, které neoficiálně šlo v antikvariátech sehnat?

Zažil jsem v antikvariátu 80. léta, kdy už to nebylo tak přísné. Existovaly směrnice pro antikvariáty, seznamy knih, které směl antikvář vykoupit, ale nesměl je prodávat. Za mě se to už tak striktně nedodržovalo. Zakázané knihy se nedaly do výlohy, ale schovávaly se do krabic, ke kterým měli přístup zákazníci, na které byl spoleh. I mezi zákazníky byli donašeči, provokatéři a důstojníci StB.

Jak jste se vlastně k prodávání knih dostal?

Měl jsem rád knihy a rád jsem antikvariáty navštěvoval. Předčasně jsem odešel 
z vysoké školy v Praze. Na výloze mého oblíbeného antikvariátu jsem našel inzerát, že přijmou člověka 
s maturitou, tak jsem si řekl, že to zkusím. Antikvariát byl zevnitř ještě úžasnější než co jsem viděl jako zákazník. Už mě nepustil.

Po revoluci jste se vrátil do Kutné Hory a otevřel jste si vlastní antikvariát…

V té době končilo hodně antikvariátů, protože se rušil státní podnik Kniha. Skončil i antikvariát, ve kterém jsem pracoval. Nabízely se dvě možnosti – buď zůstanu 
v Praze a otevřu si antikvariát ještě s bývalým kolegou nebo to risknu a otevřu si ho v Kutné Hoře, kde do té doby žádný antikvariát nebyl. Rozhodl jsem se k návratu do Kutné Hory.

V té době se ve velkém tiskly do té doby nepovolené knihy. Jaký to mělo význam na prodej knih?

Pamatuji si, jak jsem vídával za výlohou knihy, které před tím lidé těžce sháněli. Teď tu najednou ležely a nikdo je nechtěl. Když se něco stane pro člověka dostupné, ztratí to pro něj kouzlo zakázaného, jeho zájem klesne.

V čem spatřujete největší proměnu v postoji lidí ke knihám?

Ještě před dvaceti lety si lidi knihovnu vytvářeli, a to třeba už od maturity. Když někdo přišel na návštěvu, tak se automaticky po očku podíval i do knihovny a hned věděl, co je asi jeho majitel zač. Knihovny se dědily a neustále doplňovaly. To dneska už není, mladí lidé knihovnu nepotřebují. Informace si najdou na internetu a na čtení mají čtečky.

Když jsem k vám do antikvariátu vešla, jeden zákazník se sháněl po audionahrávce 
s mluveným slovem. Přemýšlel jste, že byste rozšířil sortiment i o toto zboží?

Nepřemýšlel, ale oni se po tom lidé až tak často neptají. To byla spíš náhoda. Audionahrávky ale neohrožují antikvariáty, většina prodaných knih jsou naučná literatura. Lidé chtějí informace, poučit se, vzdělat se nebo doplnit sbírku. To je to hlavní gró antikvariátů.

Jaký mají vztah ke knihám vaše děti?

Moje děti mají ke knihám dobrý vztah. O knihy se zajímají a hlavně čtou. Těší mě, že si i na skautský tábor přibalí knihu. Ke knihám a čtení jsem je vedl, ale nenutil. Knihy a čtení berou jako automatickou součást života. Chápou, že jim čtení něco dává a že můžou prožít napínavé dobrodružství nejen s kamarády, ale i při četbě napínavé knihy.

Dokážete si představit, že by pokračovaly ve vašem řemesle?

Byly doby, kdy jsem si to představit dokázal a těšil jsem se na to. Jenže to jsou holky, to není pro antikvariát úplně ideální. Také si nejsem jistý, zda bude mít antikvariát v budoucnosti ještě smysl. Nejstarší dcera ke mně chodí na brigádu, tak si alespoň částečně užívám „rodinný podnik".

Je pravda, že žen antikvářek je málo. Čím si to vysvětlujete?

Nevím, asi muži mají ke knihám a antikvárnímu obchodu jiný vztah než ženy. Ale znal jsem několik dobrých antikvářek.

Co čtou vaše dcery?

Mladší dceři je jedenáct let, takže ta čte knihy úměrné jejímu věku. Starší sedmnáctiletá už mi sahá do knihovny a vybírá si už i klasiku. To vidím rád.

Používá čtečku?

Ne, dává přednost klasickým knihám. Samozřejmě používá všechny vymoženosti současné elektroniky, ale knihu má raději papírovou. Také knihy ale nejsou jenom věc na čtení. Může to být i pěkný předmět. Dnes to už moc vidět není, ale dříve vycházely knihy, které byly pečlivě vytištěné s nádhernou typografickou úpravou.

Tak to je důvod k optimismu, ne?

Kéž by jich bylo víc než moje dcery a děti pár mých přátel. Kolem mého krámu chodí celý rok skoro všichni studenti kutnohorského gymnázia, které se jmenuje po jednom z našich nejlepších básníků a kutnohorském rodákovi Jiřím Ortenovi. Do antikvariátu nechodí nikdo z nich. To optimismu nepřidá.

Aleš Brzobohatý a antikvariát Felix JeneweinAleš Brzobohatý se narodil 13. června 1967 v Mladé Boleslavi. Vystudoval gymnázium v Kutné Hoře, poté odešel na čas do Prahy, kde studoval vysokou školu, a kde také poprvé přičichl k povolání antikváře.

Antikvariát v Kutné Hoře založil v roce 1991, jako první kutnohorský antikvariát. O dva roky později se přestěhoval do krásných renesančních prostor v Barborské ulici a rozšířil původní všeobecný antikvariátní sortiment o další příbuzné obory. Nyní zde kromě knih nabízí také obrazy, grafiky, pohlednice, starožitné bankovky či mince.

Antikvariát pojmenoval po významném malíři z 19. století Felixu Jeneweinovi, který se v domě narodil.

Je ženatý, má dvě děti, žije na statku v Poličanech u Kutné Hory spolu se psy a koňmi. Mezi jeho další záliby patří sport.