Poválečné účtování s nacistickými zločinci, zrádci a jejich pomahači v Československu bylo od roku 1945 důvodem vzniku nejprve takzvaných mimořádných lidových soudů a následně Národního soudu. Před tento tribunál předstoupili 31. ledna 1947 v ostře sledovaném procesu bývalí premiéři Rudolf Beran a generál Jan Syrový a další tři exministři pomnichovské a protektorátní vlády.

Sraz historických vozidel spojenců z druhé světové války.
PODÍVEJTE SE: To tenkrát v 45. Prahou projel Konvoj svobody

Historikové se shodují, že v soudním procesu nešlo zdaleka o vypořádání s kolaboranty, protože obvinění s okupační mocí nespolupracovali. Naopak: někteří z nich doplatili na podporu či tolerování domácího odboje nacistickým vězením, z něhož vyšli až po osvobození. Proces měl spíše účtovat s agrární stranou, v poválečné době zakázanou, v jejímž čele stál Rudolf Beran jako poslední předseda. Zvláště komunistický tisk popisoval soud jako „odsouzení agrárnické reakce“.

Beran: „Nikdy jsem neutíkal od odpovědnosti.“

Rudolf Beran, rodák z Pracejovic na Strakonicku a sedlák tělem i duší, se v polovině třicátých let vypracoval na šéfa agrární strany. Dlouho zastával názor, že s Hitlerem je nutné a možné se dohodnout – koneckonců, jak často říkal, s německými sedláky to také vždycky dokázal. Události po Mnichově jej vynesly 1. prosince 1938 na několik měsíců do čela vlády (do 27. dubna 1939, poté nastoupil kabinet premiéra Aloise Eliáše). V lednu 1939 Beranova vláda přijala diskriminační opatření týkající se Židů ve státní správě. Pravdou je, že bránila největším pravicovým excesům, mírnila domácí fašistické projevy. „Nicméně antisemitismus jí nebyl cizí a za přípravu protižidovských a proticikánských opatření má plnou odpovědnost,“ řekl v roce 2018 o Beranově vládě právní historik Jan Kuklík.

Po vystřídání Eliášem se Beran uchýlil do soukromí na svůj jihočeský statek. Byl ve styku s odbojovou skupinou Obrana národa a měl spojení i se zahraničními odbojáři. Podpořil odboj finančně a vyzýval k tomu další osobnosti. V červnu 1941 proto Berana zatklo gestapo a v dubnu 1942 ho soud v Berlíně odsoudil k deseti letům káznice. V prosinci 1943 byl propuštěn do domácího vězení a hospodařil v Pracejovicích. V polovině května 1945 se ocitl za mřížemi opět, tentokrát s posvěcením „košické“ vlády.

„Osud postavil mne na zodpovědná místa v nejkritičtější době našich dějin,“ prohlásil mimo jiné před soudem. „Nikdy jsem neutíkal od zodpovědnosti a ani tady nechci od ní utíkat. Co jsem dělal, dělal jsem vždy v nejpoctivější snaze sloužit svému stavu, národu a státu.“

Nejprve mobilizace, pak kapitulace

Případ generála Syrového byl složitější. Rodák z Třebíče se po vypuknutí první světové války připojil k České družině, zárodku legionářského vojska. Účastnil se bitvy u Zborova, při které byl zraněn, a po ní rychle postupoval po kariérním žebříčku: stal se poručíkem, o rok později plukovníkem a v srpnu 1918 generálem. Do vlasti se vrátil v červenci 1920. V dalších letech se generál s černou páskou přes oko postupně stal náčelníkem generálního štábu, ministrem obrany a v letech 1933 až 1938 generálním inspektorem branné moci. Osobně byl uzavřený, ale dobrosrdečný. Nerad mluvil na veřejnosti.

Do čela vlády postavil Syrového prezident Edvard Beneš 22. září 1938 po odstoupení kabinetu Milana Hodži. Den po nástupu vyhlásil Syrového úřednický kabinet, v němž generál zastával i funkci ministra národní obrany, všeobecnou mobilizaci. O týden později ale táž vláda přijala podmínky mnichovské dohody.

Zřícená Trojská lávka.
Kauza zřícené Trojské lávky opět zamíří k soudu. Žalobce se odvolal

To, že se podřídil politikům a souhlasil s přijetím mnichovského diktátu bez ohledu na připravenost armády, bylo Syrovému vyčítáno nejvíce. Sám v pozdějších rozhovorech připustil, že byl připraven vydat rozkaz k obraně země, pokud by zahraniční spojenci Československa přislíbili pomoc. Záruky z ciziny byly ale nulové. Když byla na počátku prosince 1938 jmenována vláda premiéra Berana, Syrový v ní pokračoval jako ministr národní obrany. S jeho jménem pak byl spjat i osudný 15. březen 1939: velmi mu přitížilo, když se objevila fotografie, jak na Hradě podal Hitlerovi ruku. Jako zločin proti státu byl později před soudem v roce 1947 označen jeho pokyn, kterým nechal Němcům 15. března 1939 vydat všechna vojenská skladiště a zásoby. Syrový se u soudu hájil, že tak musel učinit na základě rozkazu vrchního velitele armády Emila Háchy.

V březnu 1939 doprovázel Syrový vrchního velitele okupačních vojsk, generála Johannese Blaskowitze, když šel vzdát čest československému neznámému vojínovi. Syrovému pak chodily tisíce nesouhlasných dopisů: „To všechno jsou rozsudky smrti od bratří legionářů. V mnoha je přiložen provaz na oběšení,“ říkal podle pamětníků.

Z politického života se stáhl po nástupu první protektorátní vlády premiéra Aloise Eliáše v dubnu 1939. Pobýval na venkově pod dozorem gestapa. Do odboje se veřejně nezapojil, i když pro něj získal značné finanční prostředky z legionářských fondů. Krátce po osvobození byl zatčen a označen za významného kolaboranta. „Zastávat jakékoli funkce nebylo mi ctí, nýbrž obětí,“ řekl Syrový první den soudního líčení.

Urválek pracoval jako lev

Poválečná revoluční spravedlnost se od skutečně nezávislé justice pomalu vzdalovala; stojí za připomenutí, že náměstkem národního prokurátora u tohoto procesu byl později nechvalně proslulý Josef Urválek. Neúčastnil se celého procesu, ale i tak si národní prokurátor Urválkovu práci pochvaloval s tím, že „pracuje jako lev“. Celé jednání lze označit za silně zpolitizované. „Syrový, Beran a ani Hácha se do funkcí nedrali,“ uvedl v debatě Lidových novin v září 2018 historik Jaroslav Rokoský: „Po Mnichovu vedli krizový politický systém: územní ztráty, rozvrácená ekonomika, vzrůstající slovenský separatismus a zoufalé mezinárodní postavení oslabeného Československa. Co mohli dělat jiného? Zachraňovali, co se zachránit dalo.“

Dřevorubec junior. Mistrovství České republiky v práci s motorovou pilou pro žáky lesnických škol, areál Střední lesnické školy a SOU Křivoklát.
OBRAZEM: Dřevorubec junior. Začala tradiční soutěž s mezinárodní účastí

Rudolfu Beranovi a Janu Syrovému vyměřil Národní soud 21. dubna 1947 trest dvacet let těžkého žaláře, ztráty občanské cti a zkonfiskování majetku. Žalobce přitom u obou původně požadoval trest smrti. Syrový později vzpomínal: „Nabízeli mně, že půjdu od soudu domů, když budu svědčit proti Beranovi, aby mu mohli dát provaz. Odmítl jsem.“

Zatímco Beran ve vězení v Leopoldově v roce 1954 zemřel, Syrový se po putování z Leopoldova na Mírov a Valdice dočkal propuštění po amnestii prezidenta Antonína Novotného roku 1960. Po propuštění mu byl vyměřen měsíční důchod 190 Kč; pracoval proto jako hlídač parkoviště a později hlídač Maroldova panoramatu Bitvy u Lipan. Zemřel v zapomnění v Praze 17. října 1970. Noviny nesměly o jeho smrti psát, přesto však u jeho rakve stála čestná stráž 48 legionářů.

Soud neshledal důvody…

Nejvyšší soud České republiky 15. června 1995 zamítl stížnost pro porušení zákona proti rozsudkům Národního soudu z roku 1947 v případu Berana i Syrového z procesních důvodů jako nedůvodnou. Znovu se případ dostal k soudu v roce 2021, podnět k obnově řízení dál Syrového praprasynovec kvůli tomu, že někdejší proces s generálem byl podle něho zmanipulovaný komunisty. Městský soud v Praze tehdy návrh na obnovu procesu s generálem Syrovým opět zamítl. Mluvčí soudu Adam Wenig k tomu tehdy sdělil: „Soud neshledal důvody pro povolení obnovy řízení, když dospěl k závěru, že žádný z předložených či navržených důkazů jednotlivě sám o sobě ani ve spojení s dalšími důkazy a skutečnostmi již známými není způsobilý odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.“

David Hertl