S rodákem z Nového Jičína, který oslavil šestapadesáté narozeniny a v minulosti hrál mimo jiné se skupinami AG Flek a Každý den jinak, vystoupí Marcel Buntaj (bicí, perkuse), Martin Gašpar (baskytary, zpěv), Borek Nedorost (klávesy, zpěv), Michal Žáček (saxofony, flétny) a Matěj Morávek (kytary, zpěv).

Po zimní pauze vyrážíte s odpočatým týmem k posluchačům s cílem „odvézt si z bojů o jejich přízeň maximální možný počet bodů". Máte pro to jako trenér nějakou novou, speciální taktiku?

Zimní koncertní pauza je v našich zeměpisných šířkách asi otázka spíš pro „obchodní oddělení". Málokterá kapela u nás si může dovolit v tomto období jezdit šňůry, když nad tím tak přemýšlím, vlastně jsem o žádné takové ani neslyšel… Obecně platí, že lidi jsou po Vánocích a zimních prázdninách tak trochu bez peněz a pořadatelé, kteří museli do konce roku utratit dotace, aby o ně v roce novém nepřišli, se do žádných kulturních dobrodružství nehrnou.

Když už jsem zmínila zimní období – máte ho rád, nebo se spíš těšíte na jaro? Stvořil jste třeba během ospalé zimy nějaké nové věci?

Mám rád na zimě – kromě ledu a sněhu –, že se moc nehraje, takže se dá hodně psát a nahrávat. Pro mě je zima nejproduktivnější roční období, co nevymyslím v zimě, to už zbytek roku nemá cenu dohánět. Letos jsem měl v tomto ohledu celkem dost dobrou zimu, snad se to brzy promítne i do našeho repertoáru… To tedy ale rozhodně neznamená, že se netěším na jaro!

Dá se říct, kdy či za jakých situací vás múza „navštěvuje" nejčastěji? A kdy začínáte tušit, že z toho něco bude?

Múza je všudypřítomná, jde jen o to, abychom byli schopni si jí vůbec všimnout. Stejně tak mezi námi žijí i andělé. I hovada.
Když se člověk obtěžuje všímat si víc múz, často se sám může stát pro někoho múzou. A naopak – kdo si víc všímá hovadin, sám se nakonec stane hovadem. Je to otázka přístupu k všednímu dni. Když si tak zvyknete žít, po nějakých třiceti letech se už nemusíte každé ráno ptát, tak koho bych dnes třeba rozveselil? Je to jako dýchat. Kdyby mě múza začala „navštěvovat" jen „za určitých okolností", byla by to neklamná známka, že se mnou něco není v pořádku. Já chci být múza! Ovšem, bohužel, ke každému, kdo by mi v tom chtěl zabránit, jsem nucen se chovat jako hovado.

Někde jste řekl: „Dneska mít megahit je spíš ostuda, ale přesto bych ji rád zažil." Vy jste už ale takových ostud zažil několik! Která je pro vás v životě tou nejzásadnější?

Nevím, ještě jsem žádný megahit nenapsal.

To si nemyslím. Je i taková, kterou už byste dneska nejraději nehrál?

Ne. Ale mít megahit a nehrát ho… To by byla velká frajeřina, to bych si rád uměl aspoň představit.

S kapelou navštívíte města od Valašského Meziříčí přes Olomouc až po Prahu. Jak si Praha v tom výčtu stojí? Umím si představit, že třeba zrovna koncert ve Valmezu berete úplně jinak.

To teda rozdíl je, doma není nikdo umělcem, ale v Praze zas tak doma nejsem, tak se mi tam hraje dobře.

Máte v Praze své stálé publikum?

Nikdo nemá nikde stálé publikum. Publikum je věc nestálá. Stačí zahrát dva špatné koncerty a je po publiku. Navždy.

Je něco co vás momentálně štve, nebo naopak těší?

Momentálně mě těší, že jedeme s kapelou na šňůru. Taky jsme se na konci března nastěhovali s celou kapelou na pár dní do jednoho studia v Bratislavě a nahráli jsme asi deset nových věcí. Ale co mě štve, to vám nepovím, to jsem si zvykl nesdílet.

Máte před sebou nějaké další plány, které byste chtěl uskutečnit? Neptám se na sny, protože vím, že o těch se nemluví.

Po letech jsme se potkali s Jurou Pavlicou a přišla řeč na to, že bychom mohli v létě udělat pár vzpomínkových koncertů naší kapely s Hradišťanem. To se nám už stalo víckrát, ale nikdy z toho nic nebylo. Jiří je jednak hyperaktivní a jednak je to skladatel vážné hudby a už se mu nechtělo být věčně jen tím fidlajícím „primášem cimbálovky". Což dnes už chápu. Slyšel jsem jeho symfonické básně, které nahrál s filharmonií.

Tentokrát ale za mnou doopravdy přijel, pak znovu a minulý týden se u nás sešly oba soubory a několik dní se tady intenzivně zkoušelo! Jsem v šoku. Mám-li věřit našemu manažerstvu, tak prý už v červenci se sejdeme hned na několika jevištích. Zní to tedy dost neuvěřitelně, ale kdo nevěří, ať tam běží.