„Z návratu muzikálu mám radost, protože při jeho prvním uvádění jsem si Angeliku zahrála jen asi osmkrát, do role jsem tehdy naskakovala narychlo. Pak jej ale produkce divadla stopla (nositelka práv knižní předlohy Anne Golonová totiž změnila podmínky licenční smlouvy a následně nepřiměřeně zvýšila licenční poplatek, pozn. red.)," uvedla Kamila Nývltová.

Na Angelice jsem vyrostla s mamkou, když jsme byly po večerech samy doma, protože táta hrál na vystoupeních, jsme se na filmy s ní dívaly. Nechaly jsme se unášet krásou kostýmů, prostředí a samotné Angeliky, která sice měla milostné pletky s mnoha muži, ale stejně vždycky milovala toho svého hraběte de Peyrac," usmívala se.

V porovnání s jinými muzikálovými rolemi, které jste ztvárnila, jak si u vás stojí právě Angelika? Zpívá se vám dobře?

Co se čistě zpěvu týče, Angelika je pro mě jednodušší než Kleopatra, kterou považuju za jeden z nejtěžších muzikálů vůbec, protože je potřeba si v ní dávat pozor na vysoké a temné tóny. Angelika je ale zase náročnější v tom, že je na jevišti skoro pořád. Na převlek kostýmů má kolem dvaceti sekund, což je dost stresující, aby člověk všechno rychle stihl a byl připravený na další scénu. A zpívá se mi hezky, má krásné melodické písně, v nichž můžu otevřít hlas a něco předvést, takže jsem spokojená. Angelika je pro mě velké téma, jak se jen tak nevzdat a jít si za svým. Snad se u diváků znovu setká s úspěchem.

Bude představení v něčem nové, obměněné?

Určitě, už proto, že jej nerežíruje Jozef Bednárik, ale Libor Vaculík, který s ním ovšem na Angelice spolupracoval od samého začátku. Předně je třeba říct, že se představení zkrátilo, protože to původní trvalo nějaké tři hodiny a dvacet minut, což bylo moc jak pro účinkující, tak pro diváky. Titulní písně jsou zcela zachovány, ostatní ale prošly úpravou, úplně nové jsou choreografie, vylepšená je scéna. Také máme obměněnou company. Hlavní role většinou zůstávají obsazené stejně jako před lety, až na Pepu Vágnera a Honzu Kopečného, kteří jsou novými představiteli Nicolase.

Kdybyste měla popsat přístupy zmíněných režisérů, liší se moc?

Původní Angeliku jsem s panem Bednárikem nedělala, nastoupila jsem do ní jak už jsem o tom mluvila později, ale zato jsem s ním zkoušela Draculu, když se vracel do Divadla Hybernia. Obecně vzato, každý režisér má specifický způsob práce, svoji linku, podle které jede a dává připomínky. Zrovna pan Bednárik ten když něco tím svým přísným tónem řekl, přesně věděl, proč to říká, i když to třeba nebylo pro některé účinkující příjemné. Měl zkrátka jasnou představu, co z nich chce na jevišti dostat, jaký mají potenciál. Když o tom tak přemýšlím, myslím, že mě ze všech režisérů, se kterými jsem pracovala, naučil nejvíc. Byl to velký pán a velká osobnost. Všem se nám po něm stýská.

Pan Vaculík je ale také přísný, aspoň se to o něm říká.

Ano, taky… Někdy hodně křičí, někdy je zase jako mílius, záleží na situaci. Když všechno klape, jak Libor chce a jak to řekl, tak je spokojený, má dobrou náladu, je velmi vtipný a umí vnést do zkoušení pohodu. Jakmile ale herci nechodí na zkoušky nebo jim musí něco podesáté opakovat, tak ho to vytáčí říká, že jsme jako malá mimina, co si neumí informace předat ani zapamatovat. Co na to říct? Má pravdu.

Přijde mi, že zrovna vy jste v tomto směru pečlivá.

Snažím se. I když Angelika se začala zkoušet už v prosinci, kdy jsem měla hodně vánočních vystoupení, takže jsem v divadle chyběla. Vím, že byl Libor naštvaný, ale nemohla jsem si prostě nechat ujít kšefty, protože se potřebuju něčím živit. V lednu, až ta koncertní lavina přešla, jsem se postupně všechno doučila musím přiznat, že jsem toho dost zapomněla, až mě to překvapilo.

close Kamila Nývltová s Josefem Vágnerem. zoom_in Jak se vlastně roli učíte, jaký je to proces?

Vždycky, když se zkoušení rozjede, jsem stydlivá. Přijde mi strašné začít hrát před režisérem a ostatními nějakou roli, do níž zatím nejsem vžitá. Až postupem času jde všechno snáz. A jak se role učím? Ani nevím, asi za chodu. Koukám na kolegyně, které se mnou postavu alternují, texty se většinou bifluju doma po večerech, pak si je neustále opakuju, abych si jimi byla stoprocentně jistá, v hlavně si skládám scény, jak jdou po sobě… Je to prostě proces, který dá někdy zabrat, ale bez něho by se ničeho nedosáhlo.

Vedle Angeliky vás momentálně zaměstnává ještě muzikál Dracula v Hudebním divadle Karlín.

Ano, a Kleopatra, která se vždycky náhodně na několik repríz vrátí. Když je ale na programu Dracula (stejně jako další představení je uváděn v několikadenních blocích), jsem v něm pořád, protože hraju v alternacích Loraine i Adrianu. Na roli Angeliky je nás taky víc, žádnou další úlohu v tom muzikálu ale nemám, takže si budu moct na večery, kdy budu mít volno, naplánovat ještě jinou práci. Momentálně mám na mysli zejména plesy, na nichž zpívám a jejichž sezona vrcholí, takže zažívám perné období, i v souvislosti se zmiňovanými zkouškami v divadle.

Máte dny, kdy cítíte, že nejste po psychické či fyzické stránce v pohodě, ale přesto hrát musíte?

To víte, že ano. Zrovna včera jsem byla ve fitku a přehnala jsem to se cvičením, takže mám strašně namožené nohy. A večer musím hrát Loraine v Draculovi. Přiznám se, nechce se mi, zrovna dnes bych zůstala zalezlá doma, pěkně na gauči… Ale nedá se nic dělat, jsem zvyklá, že i když mám teplotu, není mi dobře nebo řeším osobní těžkosti, vždycky jdu a zpívám. Ty nervy tam samozřejmě kolikrát jsou. Někdy mám pocit, že čím jsem starší, tím jsem nervóznější, víc si musím opakovat scény a slova, až mě to děsí, protože jsem trémou nikdy netrpěla. Ta malá, ta je v pořádku, ta ze mě spadne ve chvíli, kdy přijdu na jeviště. Jsou ale dny, kdy je to horší.

Čím to je?

Asi tím, že jak je člověk zodpovědný a přepadne ho únava či starosti, malinko si přestává věřit, nebo se spíš obává, aby někde neselhal. Musím ale zaťukat na zuby, protože to vlastně vždycky dopadlo dobře. Ve chvílích, kdy bych nejraději do něčeho kopla, vůbec nic se mi nechce, mi mamka říká: „Na světě nejsi sama, která řeší problémy. Lidé si zaplatili peníze a chtějí vidět dobrou usměvavou Kamilu. Tak to teď zahraj, pak se běž domů vybrečet, dej si panáka, ale teď musíš fungovat!"

Tak to citlivější povahy mají, že o sobě občas zapochybují.

Ano, a jsem dost velká cíťa a nervák ne, když zpívám, ale když prožívám nepříjemné věci. Špatně je nesu, dlouho mi trvá, než něco překousnu a přehodnotím. Neumím si poručit, pořád se to učím.

Váš tatínek, jak už jste zmínila, je hudebník. Vedl vás ke zpěvu?

Odmalička, ale ne nijak urputně, spíš šlo všechno přirozenou cestou. Otec má vystudovanou příčnou flétnu a je ředitelem hudební umělecké školy. Maminka se zase odmala věnovala tanci. Všichni u nás na něco hráli a zpívali, což stále platí. Hudbou jsem tedy tak nějak proplouvala a vždycky jsem přemýšlela, čemu bych se vlastně chtěla věnovat. Říkala jsem si, že nevím teda kromě zpívání. Tenkrát jsem šla zkusit štěstí do soutěže X Factor, pak jsem se dostala na konzervatoř a najednou jsem získala hlavní roli Kleopatry. Všechno se to rychle seběhlo. Na to, že mi bylo devatenáct, se mi začaly hrnout nabídky na další krásné role. Od té doby mám plno práce (Kamila si zase ťuká na zuby) vydala jsem dvě sólová alba, natočila videoklipy, pot- kala jsem se s mnoha dalšími zpěváky, hrála jsem Aidu v Karlíně, což bylo nádherné. Doteď jsem nepřemýšlela o tom, že bych dělala něco jiného. Mám sice vystudované i podnikání v oděvnictví, takže bych si možná někdy otevřela butik, ale zatím to tak nechávám. Ze všeho nejvíc by mě ale bavilo, a to říkám vždycky, mít malinkou kavárnu nebo cukrárnu, protože s velkým potěšením peču. Různé dorty, koláče, to je taková moje radost. Uvidíme… Třeba by mi pečení, u kterého si odpočinu, kompenzovalo hektičtější práci zpěvačky.

Jak vlastně na svoje začátky vzpomínáte? Trému, o které jste mluvila, jste ve zmiňované soutěži nepociťovala?

Když jsem do soutěže šla, vůbec jsem nedoufala, že bych se v ní dostala tak daleko a že mi vlastně určí profesní dráhu. Jako holka z malého městečka z Krkonoš jsem se najednou ocitla v diametrálně odlišném světě bydlela jsem s ostatními soutěžícími na hotelu, starali se o nás vizážisté, měla jsem nádherné šaty, jezdili jsme taxíky, byli jsme pořád v televizi, fanoušci se začali hrnout, bylo to krásné. Toto pozlátko ale jednoho dne skončilo, přijela jsem domů a pomyslela si: „Tak, a teď co?" Byla jsem z toho vyřízená, pamatuju si, že to bylo těžké. Ale mamka mi řekla, ať se teda laskavě zvednu. Že jestli chci něco dokázat, tak tohle byl jenom začátek. A teď teprve jdeme makat… Mamka se ujala managementu, protože se kolem mě začali motat lidé, se kterými jsem nechtěla spolupracovat, bylo to všechno jenom o tom, že by na mě chtěli vyrýžovat peníze. A jak jsem ta cíťa, tak si myslím, že by to se mnou nedopadlo dobře, určitě bych to špatně nesla.

A pak za vámi přišel Michal David a nabídl vám onu roli Kleopatry.

Přesně tak. A taky to vůbec nebylo jednoduché, protože najednou přišla nějaká Nývltová ze soutěže a dostala hlavní roli. Samozřejmě, že všichni čekali, jestli ji zazpívám. Musela jsem se zocelit, dokázat, že na to mám, že v té postavě obstojím. Od té doby to vlastně musím dokazovat pořád, pokud si chci svoji pozici udržet. Je to prostě boj, dokonce se mi zdá, že je ještě těžší dřív jsem byla naivní, mladá, blbá, myslela jsem si, že to se mnou všichni myslí dobře. Teď už ale vím, že co si člověk neudělá sám a když na sobě nepracuje, tak mu to ti lidé dají sežrat. Někdy si říkám, co tady vůbec dělám…

Tak si v takové chvíli vzpomeňte na úspěchy, kterých jste dosáhla.

Já vím, moc si toho vážím, že se mi jich dostalo.

Dnes už byste se rozmýšlela, zda do televizní pěvecké soutěže jít?

To ne, kdyby to přišlo znovu, neváhala bych. Říkám to i mladým lidem, kteří se mě na to ptají běžte, objíždějte všechny soutěže, je to velká zkušenost, vlastně zadarmo. Právě proto jsem patronkou pěvecké soutěže pro začínající zpěváky s mezinárodní účastí Česko zpívá, abych jim pomohla ve zdokonalování, dala jim příležitost zazpívat si před větším publikem na mikrofon, poradila jim… A hlavně je povzbudila v jejich touze, protože i když nevyhrají, neměli by se vzdávat. Protože život je opravdu boj, ve všech povoláních. Ať si někdo nemyslí, že to zpěváci mají super, protože se o nich píše a vydělávají podle obyčejných lidí statisíce. Tak to vůbec není pravda. Zpěváci se musejí otáčet stejně tak jako každý.

Máte něco dalšího výhledově v plánu, co byste ráda?

Kromě muzikálů, které bych chtěla dělat, dokud to půjde, protože mě baví, pracuju na nových věcech, abych fanouškům přinesla i něco svého. Tento rok bych tedy ráda vydala CD, teprve se ale rozhodnu, v jakém konceptu bude. Jestli půjde o duety s kolegy, nebo vyloženě o sólové věci. Přála bych si, aby za mnou byla vidět nějaká další pěkná práce.

Čtěte také: Retro se těší na chraplavý hlas Schelingera