Vodička se narodil 1. května 1925. Studoval na právnické fakultě Karlovy univerzity, kde v roce 1948 získal doktorát. V roce 1958 společně s Ivanem Vyskočilem, Jiřím Suchým a Helenou Philipovou objevili malý sál na Anenském náměstí na pražském Starém Městě. S pomocí několika přátel zde z nevyužívané a zdevastované scény vybudovali fungující divadelní sál.

Nově vzniklé divadlo nazvali podle sousední uličky Na zábradlí. Ještě téhož roku zde uvedli první premiéru s názvem Kdyby tisíc klarinetů v režii Antonína Moskalyka.

Vladimír Vodička působil Na zábradlí 33 let nejen jako ředitel, ale také jako hudební skladatel. Složil písně a hudbu k řadě činoherních inscenací (Kdyby tisíc klarinetů, Faust, Markéta, služka a já, Jedničky má papoušek, Smutné vánoce, Nejlepší ro(c)ky paní Hermanové a další.

Interpretkou jeho písní byla především šansoniérka Ljuba Hermanová. V roce 1959 se k divadlu připojil Ladislav Fialka se svým pantomimickým souborem, a tak Vodičkova hudba doprovázela i vystoupení Pantomimy Na zábradlí, která si svým uměním vydobyla přízeň diváků nejen doma, ale i jinde v Evropě, v Americe i Asii.

Útočiště režimem stíhaných režisérů

Vodičkovou zásluhou se v 70. letech minulého století stalo Divadlo Na zábradlí útočištěm režimem stíhaných filmových režisérů české nové vlny. Umožnil jim zde režírovat divadelní představení. Byli to například Juraj Herz, Jiří Menzel, Jaromil Jireš, Jan Kačer a Evald Schorm.

Vladimír Vodička byl s Divadlem Na zábradlí spjatý až do posledních chvil svého života a stále sledoval jeho směřování. S divadlem oslavil loni i 55. výročí jeho založení.