Začátky hudebního podnikání v Československu? Hlad po všem americkém

V pražském Obecním domě zítra vystupuje mladý skotský pěvecký soubor National Youth Choir of Scotland. Zatímco pozornost diváků bude upřena na to, jak si mnohdy teprve náctiletí pěvci poradí s náročnými party Mozartova Requeim, on bude stát v pozadí. Ale právě on „může" za to, že k nám nejtalentovanější hudební soubory a orchestry už od 90. let jezdí. Angličan John Tregellas, který se původně tak trochu ze studentského hecu začal ještě v dobách železné opony na univerzitě v jeho domovské zemi učit česky. Dnes u nás na pražských Vinohradech provozuje agenturu Prague Concert Co, a na koncerty, které u nás pořádá, bývá tradičně plno.

Asi jako každého mě zajímá: co přivede Angličana do Prahy, aby zde pořádal koncerty vážné hudby?

Studoval jsem v Anglii v 80. letech jazyky a jedním z nich byla původně čistě ze zájmu, když jsem zjistil, že část příbuzenstva z maminčiny strany pocházela z Moravy i čeština. Bral jsem to jako takovou akademickou výzvu, měl jsem hodinu týdně, bylo mi jasné, že se nikdy nedopracuji k tomu, abych ji používal k nějakým praktickým účelům. A vidíte, mýlil jsem se (směje se). Tehdy bylo nepředstavitelné, že by sem někdo ze Západu přijel a usadil se. Na každý den jste si museli měnit určitý obnos marek, zkrátka složitý proces. Ale po roce 1989 se to všechno změnilo, všichni říkali, že je tady země neomezených možností, tak jsem si uvědomil, že bych byl blázen, kdybych to nezkusil, když už jsem těm pádům věnoval tolik úsilí a času.

Takže jste přijel a hned jste začal s koncerty?

Kdepak. Takto organizovaně v rámci agentury Prague Concert Co. to dělám od roku 1994. Ve Velké Británii jsem se pohyboval v podobných kruzích, sám jsem aktivně účinkoval. Když jsem se přesunul do tehdejšího Československa, začal jsem pracovat jako redaktor v Československém rozhlasu a kamarádům jsem pomáhal shánět kontakty na místní hudební scéně. Zpočátku to byla volnočasová aktivita, která ale postupně zabírala tolik času, že jsem s rozhlasem musel skončit a původní hobby se mi stalo prací na plný úvazek.

Jak na vás tehdejší Československo působilo?

Strašně se mi tu líbilo. Všímal jsem si pochopitelně hlavně těch věcí, co byly jiné než u nás. Často to byly zdánlivě detaily. Zaujalo mě třeba, že na ulicích nebo po silnicích začátkem 90. let vůbec nebyly vidět odpadky. Mohl jste jet z Prahy do Karlových Varů a nic. To už dnes, kdy jsme na podobné cestě konzumu jako zbytek západní Evropy, bohužel neplatí. Výborně tu fungovala veřejná doprava. Když jste nasedli na autobus, dostali jste se do každé vesnice. To ve Velké Británii dávno neplatilo.

A byla to tehdy, konkrétně co se vašeho oboru hudebního podnikání týče skutečně taková země neomezených možností?

Mělo to svoje výhody i nevýhody. Po revoluci byl ohromný zájem o kulturní počiny, které pocházely ze světa za železnou oponou. Stačilo říct magické slůvko americký nebo britský a rázem všichni reagovali: Ano, my je chceme! Do našeho městečka, do našeho sálu… Dnes musíte pro propagaci dělat mnohem víc. Z druhé strany mě a asi každého, kdo se pokoušel podnikat, trápily z pohledu mladé generace komické problémy: třeba, jak se dostat k telefonu? Jeden kamarád mi sehnal na Vinohradech suterén, který jsme svépomocí z páchnoucího sklepa proměnili v docela hezké prostory. Ale samozřejmě do nich nebyla zavedena pevná linka. A teď přišel zapeklitý problém: jak ji tam dostat? Bylo hodně těžké zavést ji do dávno existujících prostor, natož do nově existujících.

Jak jste to vyřešili?

V první fázi tak, že jsme za pomocí nějakého telekomunikačního pracovníka ale asi ne úplně s požehnáním tehdejšího Telecomu přivedli paralelní linku z kamarádova bytu, který bydlel naproti. Neptejte se mě, jak to technicky provedl (směje se). Snad mi tehdejší pracovníci Telecomu po těch letech odpustí. Ale bez telefonu a faxu jste prostě nemohl podnikat.

Takže jste měl základ.

Měl jsem telefon, platil jsem účet, ale do současného světa, kdy očekáváme, že každý je hned k mání, to mělo ještě hodně daleko. Šlo o podvojnou linku, takže když nad kamarádem zrovna telefonovala sousedka, museli jsme počkat. Ale možná jsme díky tomu pracovali ve větším klídku, věděli jste, že všechno nemůžete mít hned.

Napadá mě, že přivézt v takových podmínkách do Prahy třeba 100členný soubor asi nebyla vůbec žádná legrace…

Byla a je to moje práce. Když říkám, že dělám do vážné hudby, často lidé nabývají pocit, že jde o nějakou duševní, uctivou činnost. Ve své podstatě je to ale tvrdá logistika. Máte za úkol všechny potřebné množiny dostat na správné místo ve správný čas. Jak hráče, tak nástroje, techniky, fotografa, uvaděčky, prodej vstupenek… Umělecký výkon musejí podávat umělci, my se musíme postarat o zbytek.

Vybavujete si z vašich začátků nějaké obzvláštní organizační šachy?

Ještě před založením agentury, v roce 1991, jsem v Praze pomáhal pořádat vystoupení mormonského sboru, který má 350 členů. Jeli k nám v deseti autobusech, celkem v 500 lidech. V té době byl ovšem v Praze chronický nedostatek hotelových lůžek. Ubytovací vouchery se tehdy běžně mezi agenturami předprodávaly. A stalo se, že když soubor dorazil, v hotelu jim řekli, že nemají místo. Takže se narychlo shánělo ubytování na několika místech naráz, členové souboru bydleli po celé Praze. A teď si představte ten chaos, když nejsou mobily ani internet a všichni musí být pořád v kontaktu, protože jsou tady na jedinou noc a musejí se dostat na jeden koncert. Řešili jsme to tak, že jsme členům souboru sháněli vysílačky.

Koncert nakonec přesto zdárně dopadl?

Naštěstí ano. Nutno říct, že tak velké těleso by nám ale asi dalo zabrat i dnes. Vždycky se může stát něco, co vám změní plány. Třeba před úvodním koncertem letošní sezóny našeho cyklu Musica Orbis, který obstaral japonský soubor Doshisha University Orchestra, se přihodilo, že kvůli sněhu mělo letadlo z Japonska do Frankfurtu 6,5 hodiny zpoždění. Takže zhruba 100 členů orchestru nestihlo přestoupit na letadlo do Prahy, zůstali v Německu o den déle a my měli těchto 24 hodin na to, abychom kompletně překopali vše, co bylo domluveno.

Jak si na sebe takový koncert vážné hudby vydělá? „Stačí" vyprodat Obecní dům nebo Rudolfinum?

V oblasti vážné hudby je bohužel běžné, že samotný počin na sebe nevydělá. Hlavní tíha je na straně souboru, země, která se turné uspořádá.

A je i nějaká podpora ze strany České republiky případně měst, ve kterých koncerty pořádáte?

Podpora bývá třeba ve formě záštity. Ale nikoli finanční. O peníze z nějakých politických zdrojů jsme nikdy ani nežádali, není to náš model. My zajistíme logistickou stránku a na straně souboru je, aby zajistil financování. Zatím to funguje, byť v letech po finanční krizi si všímáme, že zájezdů je výrazně méně, než jich bylo dřív.

Kolik jich ubylo?

Myslím, že taková polovina. Naštěstí ale nepolevuje zájem diváků, ten je naopak často takový, že bývá obtížné všechny uspokojit.

Hraje v tom roli i to, že přivážíte v oblasti vážné muziky v podobě mladých souborů přece jen něco jiného?

Určitě ano. Úplně jiný zážitek je dílo objevovat, hrát ho poprvé, a nebo několik let skoro každý den. Třeba Mozartovo Requiem nebo Dvořákova Novosvětská patří ke skladbám, které až doplácejí na to, že jsou v Praze hrány stále dokola často na koncertech orientovaných výhradně na turisty. Hudebník pak takové dílo zahraje prakticky ve spánku, je těžké přimět ho, aby se na skladbu podíval jinýma očima. A právě tento náhled hudební mládí přináší. V hledišti pak zasednou diváci často v průměru starší než je u klasiky zvykem. Právě proto, že už skladby znají a zajímá je, jak si s nimi poradí takto generačně rozdílný soubor. Mladý orchestr samozřejmě ještě není tak technicky zdatný, ale svým mládím a nadšením dá klasice jiné kouzlo.