„Ale postupem času jsem zjistil, že je pro režiséra zdravé si vyzkoušet, co obnáší herecká řehole.“
Barbet Schroeder, rodák z Teheránu, začínal v Paříži, po boku filmařů, jakými byli Jacques Rivette, Eric Rohmer nebo Jean-Luc Godard. „Byli jsme taková spiklenecká skupina, která dělala revoluci ve filmu,“ vzpomínal režisér filmů Milenka, Zvrat štěstěny, Spolubydlící nebo Polibek smrti. „Opustili jsme ateliéry a vtrhli do ulic. Hitchcocka tehdy považovali za režiséra pokleslých snímků, naše nová vlna to ale zcela zvrátila. To už dnes není možné, film se ubírá úplně jinými cestami.“
Podle Schroedera prožíváme období umělecké stagnace. „Když pustíte film v premiéře hned ve čtyřech tisících kin, každý týden jeden, navzájem si ubírají sílu a diváky,“ míní režisér.
„Je třeba hledat nový způsob distribuce, nové cesty.“ Jednou z nich je prý prezentace filmů mladých tvůrců na internetu, znamená to však přehodnocení filmového vyprávění – jiný jazyk, silné dialogy, méně herců, minimální dekorace.
Schroeder natáčel v Paříži, Hollywoodu, Kolumbii i v Japonsku. „Japonské podmínky se blíží Hollywoodu,“ soudí. „Stejně profesionální nasazení, perfektní štáby – ty japonské možná pracují ještě fanatičtěji než americké. Bylo tam hodně mladých lidí kolem třicítky, z poloviny ženy.“ Rád vzpomíná na Kolumbii, kde experimentoval s HD technologií (film Strážný anděl vrahů), hodlá se tam vrátit s dalším projektem.
Americké herecké hvězdy respektuje. „Jsou to maximální profíci,“ kvituje. „Na nich stojí každý film, takže pro ně dělám vždy, co mohu. A herci v Evropě? Taky pracují dobře, jen Francouzi někdy nezvládají přijít ráno na plac včas…
