Stane se, že z natáčení nebo z divadelního zájezdu nespěcháte domů?
Samozřejmě, když jsem v danou chvíli třeba čtyři sta kilometrů daleko a další den tam poblíž máme zase představení. Obvykle se ale po divadle vracím domů. Takže najezdím poměrně hodně kilometrů – od koní k natáčení nebo hraní divadla a naopak.
Bez koní nedáte ani ránu?
Dá se to tak říct. Když jsme ale v létě hráli Noc na Karlštejně v prostorách zámku Lednice, dva koně jsem si vzal s sebou. Přes den jsem na nich jezdil a večer jsem odehrál představení.
To musí docela náročná logistická akce, ne?
Ani ne. Obecně vzato pro mě cestování s koňmi náročné není. Prostě je naložím do přívěsného vozíku za auto a hotovo. Pak jde jen o to najít pro ně nějaký pěkný kus louky, nebo tak něco, prostě, dobré místo, aby jim tam bylo dobře stejně jako mně. Oni toho potřebují daleko míň než já.
Kolik jich vlastně máte?
V tuhle chvíli pět. Stádečko mi ale stárne, takže už taky pořád nemůžu všechny koně všude tahat.
Pojďme zavzpomínat třeba na Černé barony…
Natáčeli jsme je na Zelené Hoře, což bylo pěkné a zajímavé místo, i když hodně zdevastované. Po letech, když pořádali výstavu k výročí toho filmu, jsem se tam s radostí vrátil. A když jsem zmiňoval Kameňák – další díly, které už nedělal Zdeněk Troška, se točily v Mělníku. Oblíbil jsem si jej a trávil jsem tam hodně času. Navíc jej mám taky spojený s koňmi – tam jsem vlastně začal kdysi dávno jezdit a už mnoho let tam vystupuji na Dni koní. Českou krajinu mám obecně strašně rád - znám ji tedy hlavně z auta, ale i z koňského hřbetu, a to díky tomu, že s kamarády vždycky na začátku léta vyrazíme na naše už tradiční Putování. Vždycky si naplánujeme trasu, vyhlídneme, kde by to mohlo být hezké, a pět dní putujeme odněkud někam.
Kam všude jste se podívali?
Letos jsme byli na západě Čech, jeli jsme směrem od Rozvadova do Chebu. A protože se nám v našem věku už přece jenom nechce spát venku, putujeme od penzionku k penzionku. A koně od ohrady k ohradě. Vloni to bylo docela exkluzivní - zastavovali jsme na zámcích ve středních Čechách, kde jsme měli známé a mohli jsme tam přespat.Jinak jsme byli i na Moravě – od Šumperka jsme to brali nahoru, jeli jsme i přes Železné hory, Žďárské vrchy, Českou Kanadu, Český ráj.
Jak vlastně vypadá váš pracovní den?
Pokud odhlédnu od své herecké profese, věnuju se vlastně pořád koním. Život mají zabezpečený, víceméně se starám o jejich kopyta, o jejich zábavu a kondici. Ale i tak je toho hodně. Časově i fyzicky nejnáročnější je právě úprava, čili strouhání deformovaných či problematických kopyt. Na statku, kde máme i kopytní kliniku, se tomu věnujeme čtyři. Je to těžká práce a pochopitelně i starost, protože Kopytní klinika, kterou provozujeme, je vlastně, v určitém slova smyslu, i trochu nemocnice.
Každoročně s koňmi absolvujete i Memoriál generála Custera…
Ano, je to velká akce, kterou jsem si vymyslel s několika kamarády v roce 2000 a letos se uskutečnila už podvacáté. V jejím rámci jsme už potřetí projeli i centrem Prahy – z Císařského ostrova přes Staroměstské náměstí na Pražský hrad a zpět. V průvodu, ve dvojstupu, v uniformách, bylo to krásné… Nakonec se ale stejně dočtete, jak týráme koně, že bylo horko a tak dále. Dnes se samozřejmě může každý vyjádřit ke všemu, každý je „ odborník“, i když tomu nerozumí. Z mého pohledu je ale pro koně procházka Prahou něčím, co jim dá další rozměr do života. Nemůžou být v ideálním případě zavření „jen“ ve výběhu na pastvině, kde znají každý kámen, každé stéblo trávy, ale vlastně se tam nudí. Celá akce pak pokračovala tažením Benešovem a vyvrcholila ve Všeticích u Neveklova přehlídkou, manévry, jezdeckými ukázkami i inscenovanou bitvou před skoro tisícovkou diváků.
Jak jste se vlastně ke koním coby městské dítě dostal?
Pravda, měl jsem k nim delší cestu. Během dospívání mě pod vlivem krásných filmů s Vinnetouem a Old Shatterhandem hluboce zasáhla romantika Divokého západu. Nasměrovalo mě to jak ke koním, tak i ke zbraním, protože na tom Divokém západě to k sobě tak nějak patřilo. A když mi bylo asi dvacet let, jedna známá mě vytáhla právě do toho Mělníka na koně a já od té doby, pravda, velice nepravidelně, začal jezdit na koních, které jsem si tam půjčoval. Mělo to různou intenzitu - jezdil jsem častěji, nebo méně častěji, pak jsem s tím na pár let přestal úplně a v roce 1993 zase začal. O pět let později jsme si s mou ženou Janou koupili našeho prvního koně. A tam to vlastně začalo.
Díky vašemu zápřahu si aspoň udržujete kondičku…
To ano, ale zároveň se tím dost opotřebovávám, protože zmiňované strouhání kopyt je fyzicky hodně náročná činnost, která se navíc odehrává v dost nepřirozené pozici, trpí při ní ruce, šlachy, vazy… Samozřejmě jízda na koni to částečně kompenzuje, posilují se na zádové svaly, má příznivý vliv na celkovou tělesnou kondici, tedy pokud se provádí správně. Hlavní jezdeckou činností mně a mých koní jsou už mnoho let parforsní hony. Není to lov, je to sport, který se dnes nazývá honební ježdění. No a zmíněný Memoriál generála Custera zabitého indiány v bitvě na Little Bighornu mi tak nějak otevřel dveře i k rekonstrukcím dalších historických bitev, takže jezdím třeba do Hradce Králové, do Chlumce v severních Čechách, do Slavkova u Brna… Pro koně jsou tyhle aktivity hodně přínosné, protože můžou s námi částečně zažít atmosféru někdejší doby - naštěstí s tím rozdílem, že ani oni, ani my jezdci, nemusíme v té které bitvě padnout. Je to mimo jiné také hlavně připomenutí toho, co spolu lidé a koně museli v těžkých dobách zažívat.
Jezdil jste na koni i před kamerou?
Ano, třeba ve Zdivočelé zemi, pak v nějaké pohádce… Že by ale někdo vyloženě využil mých jezdeckých nebo komunikačních schopností s koněm ve filmu, to ani ne. Ale pokud to vezmu přes ona filmová místa – třeba seriál Šípková Růženka jsme natáčeli v Benešově, kde to bylo taky bezvadné a kam se s koňmi také vracím.
Co seriál Život na zámku?
I na něj mám krásné vzpomínky. Natáčení se pro mě odehrávalo hlavně v Oldřichovci, vesničce u hlavní silnice z Benešova na Tábor. Na zámku Líšno ve Středočeském kraji u Benešova zase vznikala pohádka Slíbená princezna – i tam jsem byl na výletě s koňmi a taky jsme tam hráli divadlo. U Železného Brodu jsme se s Libuškou Šafránkovou potkali při jednom z mých prvních filmů Přijela k nám pouť. Vzpomínám si, že jsem tam jednou přijel na natáčení kole, tenkrát jsem na něm závodně jezdil, takže jsem to pojal jako trénink.
Na začátku jste vzpomněl Kameňák, partnerkou vám v něm byla Jana Paulová. Teď se potkáváte na jevišti Divadla Kalich. Po kolika letech?
Po mnoha, po třiceti. Ale naše úplně první setkání na jevišti proběhlo v prvním ročníku na konzervatoři, taková malá scénka z francouzské revoluce. To je prosím pěkně už dvaapadesát let zpátky… Pak jsme se setkali až v Městských divadlech pražských, kde jsme pod jejich hlavičkou v Divadle Komedie, tehdy Divadle Ká, hráli Dürrenmattovo Manželství pana Mississippiho. Měli jsme to představení rádi, bylo moc hezké, bohužel se ale uvádělo krátce, protože tamní soubor vlastně po roce od naší premiéry skončil. Měli jsme termínované smlouvy a divadlo převzalo jiné vedení s vlastní dramaturgickou linkou. Janě pak začala éra v Kalichu a já jsem rok po tom získal angažmá ve vinohradském divadle. Znovu jsme se na jevišti potkali až v předcovidové době, kdy jsem byl do Kalichu přizván k nazkoušení inscenace Nikdy není pozdě, v níž se s Janou objevujeme dohromady v šesti rolích. Myslím, že ta hra pro nás byla výborná volba.
Uváděli jste ji na letní scéně Kalichu pod žižkovskou věží, s nástupem podzimu se vrátí zase do kamenného Kalichu. Máte vlastně letní hraní rád?
Má svoje specifika. Někdy je to fajn, někdy hrůza. Nemám třeba rád, když se hraje za světla. Řekněme, že díky zastřešení prostoru se dá docílit šera, a když představení končí, je už regulérní tma, takže je to v pořádku. Ale hrát třeba od pěti odpoledne není nic pro mě. Říkám, že je tím divadlo kouzla zbavené, iluze je pryč.
Co teď natáčíte pro Primu?
Několikadílný seriál, který se zatím jmenuje Polabí, ale možná to nakonec nebude jeho finální název. Bude vyprávět o komunitě lidí na menším městečku, které spojuje profese, jsou to většinou policisté, a jejich rodiny. Zaměří se spíš na jejich soukromý život, ne na řešení kriminálních případů.
Kolik let už vás vlastně slýcháme v pořadu Prostřeno?
Patnáct. Nedávno jsme mimochodem natočili sérii, kde jsem vařil i já – myslím, že se ve vysílání objeví někdy v září. Jednou už jsme se s mojí Janou v Prostřenu předvedli, bylo to někdy před třinácti lety. Ale jinak je to pro nás čistě komentátorská práce. Já totiž ve skutečnosti vůbec nevařím, jsem „jen“ vděčný konzument. Ale musím říct, že obě zmiňované série, které jsme natočili, byly hlavně skvělým setkáním. V prvním případě s některými z kolegů, v tom druhém s lidmi, kteří nemají s naší profesí nic společného, ale v Prostřenu už vařili. Bylo to fajn, užili jsme si to.
