Podle ní nebude v hledišti mnoho diváků, kteří by nevěděli, jak příběh dívky provdané proti její vůli a dohnané k zoufalému činu skončí. "Naštěstí existují příběhy, které stojí za to vyprávět znovu a znovu," dodala.

Maryša v Pitínského inscenaci 

Dnes nezpochybnitelná součást nejužšího kánonu naší dramatiky vstoupila do Národního divadla takříkajíc zadním vchodem, když mu tehdejší dramaturgie Ladislava Stroupežnického přiřkla roku 1894 premiéru v rámci odpoledních lidových představení. Zatím naposled ztvárnily Maryšu v Pitínského inscenaci z roku 1999 alternující Jaromíra Mílová a Zuzana Stivínová.
"Více než sentimentální vzpomínkou na zašlé časy, kdy poctiví a pracovití lidé nosili krásné kroje a zpívali krásné a starobylé písně, je pro nás Maryša kritickou zprávou o neutěšeném stavu mezilidských vztahů. Místo porozumění a ohleduplnosti vidíme jen sobectví, omezenost a nenávist," komentoval příběh režisér Mikulášek. Podle něj by nejnovější nastudování mohlo nastolit otázky o tom, jak moc jsme se za tu dobu změnili, zda se k sobě umíme chovat lépe a jakou zidealizovanou představu o nás si vytvoří naši potomci.

Maryšu všichni dobře znají 

Tento příběh v Národním ožil během posledních 123 let ve více než pěti stech reprízách. Maryša režiséra Zdeňka Štěpánka z roku 1956 se hrála úctyhodných 132 večerů, ta poslední v režii Jana Antonína Pitínského měla 88 repríz.
"Třináct let po derniéře poslední Maryši se pouštíme do dalšího výkladu. V Pavle Beretové jsme našli ideální představitelku vzpurné dcery, v Matyáši Řezníčkovi furiantského Francka. Máme skvělé rodiče, které nezlomí žádné dívčí slzy - Taťjanu Medveckou a Vladimíra Javorského, a toho nejlepšího Vávru v osobě Davida Prachaře. Maryšu všichni dobře znají. Obejdeme se tedy bez explicitního folkloru a pokusíme se ukázat, že děj největší české tragédie je živý bez ohledu na to, kam ho vnějškově zasadíme," podotkla k nejnovější inscenaci dramaturgyně Marta Ljubková.