Holokaust nebyl jen největší masovou vraždou, ale také největší masovou loupeží v dějinách lidstva. Židé deportovaní do koncentračních táborů a i ti, kterým se šťastnou náhodou podařilo přežít, po sobě zanechali neuvěřitelné množství předmětů a děl často vzácné hodnoty. Většina z nich se ztratila v soukromých sbírkách.

Muzeím některé předměty darovali sami Židé

Existují ale i takové, které našly místo ve veřejných institucích. Galerie a muzea přitom často prezentují vystavené kousky, které patřívaly židovským sběratelům, s čistým svědomím. Darovali jim je totiž sami Židé. Ještě v roce 1939 bylo možné za tuto cenu odcestovat do Anglie nebo USA a tím si i zachránit život. Je ale patrné, že přinejmenším z etického hlediska jsou tyto dary velmi sporné.

Takto se vykoupila například Hedvika Schicková, která po svém muži majetném bankéři zdědila největší soukromou kolekci skla na území republiky. Sedmašedesát kousků z této sbírky tehdy „darovala" Uměleckoprůmyslovému muzeu.

Židovské sbírky jsou i v menších muzeích 

Zmíněné muzeum patří s spolu s Národní galerií, v níž Židé zanechali často i velmi vzácné kousky jako třeba obrazy Františka Kupky nebo díla francouzských mistrů, k těm známějším případům, kde lze židovské sbírky vidět.

Méně patrné je tu u regionálních muzeí. Od roku 2000 se vyhledáváním uměleckých předmětů, které vlastnili Židé, zabývá Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války. Snahou centra také je, aby předměty byly v muzeích alespoň označeny štítky se jmény původních majitelů. „Muzejní pracovníci často při dohledávání majetku a jeho identifikaci nemají potřebné znalosti a zkušenosti.

Ne všechny instituce jsou k centru vstřícné 

Narazí třeba na to, že na zadních stranách exponátů jsou transportní čísla, ale dlouho se bádá nad tím, co to vlastně je, že to číslo může znamenat jednu konkrétní osobu," říká ředitelka centra Helena Krejčová.

Zároveň připouští, že ne všechny instituce jsou k centru vstřícné, někdy se bojí, že o své exponáty přijdou. Obavy podle ní mohou vést až tak daleko, že instituce odstraní z předmětu štítky dokládající jeho původ. O takovém konkrétním případu ale neví, zjistit se to totiž prakticky nedá.

Vracet není komu

Osudy uměleckých děl, která se centru podařilo za svou sedmnáctiletou historii vypátrat, přibližuje ve výstavě Uloupené umění, která v těchto dnech probíhá v Nostickém paláci. V ní jsou zachyceny i příběhy konkrétních židovských rodin, které vzácné umělecké sbírky vlastnily. Činnost centra totiž nekončí nalezením díla, ale pokračuje jeho identifikací, nalezením původního majitele a posléze i možného dědice.

Příběhy se šťastným koncem v centru ale často nezažívají. Restituovat ze zákona totiž mohou pouze příbuzní v přímé linii, kam nepatří ani bratr, sestra anebo další příbuzní. Nacisti navíc často vyvraždili celé rodiny. Přesto není Centrum úplně bez úspěchu. V roce 2006 došlo díky jeho aktivitě k navrácení cenné sbírky stříbra, která se nacházela ve správě Moravské galerie v Brně, dědicům jejího původního vlastníka, Siegfrieda Blumenthala.

close Uloupené dědictví. Infografika. info Zdroj: Redakce zoom_in