Když jste před lety začínali, hudební publicisté vám věštili velkou budoucnost. Nálepky typu „nejbritštěji znějící české kapely" nebyly výjimkou. Měli jste tehdy sen jako: Do pěti let si zahrajeme v Glastonbury?

Martin Přikryl: Asi ano. Prostitutes měli vždycky dvě ambice. Jedna byla zahrát si pořádnej rock'n'roll tak, že se za něho nebudeme muset stydět. A druhá, když už ho budeme hrát dobře, dát o tom vědět lidem. Takže jsme hráli a dávali o tom vědět. Úspěch typu Glastonbury? Byli jsme dost dospělí na to, abychom věděli, že se to stát může, ale taky vůbec nemusí. Že je to taky vždycky otázka náhod a dalších věcí. Osobně si myslím, že polovina kapel, která v Glastonbury vystoupila, nesahá The Prostitutes ani po kotníky.

Dobře. Představte si tedy, že máte v ruce desku a nesete ji člověku, který nikdy The Prostitutes neslyšel. Třeba zrovna dramaturgovi z Glastonbury. Co byste mu řekli, abyste ho navnadili poslechnout si, co jste nahráli?

Adam Vopička: Řekl bych mu jednoduše, poslechni si to! Protože ta hudba mluví za všechno. Nemá smysl nějaká filosofie okolo.

Martin Přikryl: Řekl bych asi, že hrajeme rock'n'roll, aby člověk vůbec věděl, co může čekat. I když je mi jasný, že u nás by si 90 procent lidí myslelo, že tam tím pádem uslyší Elvise Presleyho (Adam se směje). A kdybych měl být patetickej, řekl bych: Hele, poslechni si to, protože já tomu věřím. Věřím tomu, co Adrian zpívá, co my hrajeme, mám pocit, že to jsou silný, dobrý songy.

Nicméně, když se ohlédnete za ohlasem, který vaše desky u nás vyvolaly, jak jste s tím spokojeni? Nakolik to splnilo vaše očekávání?

Martin Přikryl: Je to asi tak, jak to má bejt. První deska je senzace, druhá je otázka, jestli to potvrdíš, nebo ne. Což mám pocit, že se nám podařilo. Řadu lidí vykolejila, protože byla zvukově dost jiná než první. A podobně třetí: lidi, kteří si zvykli na melancholičtější strunu druhé nahrávky, byli překvapeni tím kopancem do pr… na nové desce. A přinesla nám uznání od lidí, u kterých si toho vážím.

To znamená?

Martin Přikryl: To znamená u odborníků a lidí, kteří jsou velcí fanoušci. Máš tam novináře, zvukaře, bedňáky, řidiče, lidi, co chodí po koncertech… Takoví, o kterých prostě víš, že mají dobrej vkus a žádný lacinosti neodpouštěj.
Ale to někomu logicky přijde málo. Ještě v polovině minulé dekády se hojně mluvilo o pražské kytarové scéně. Existuje pořád něco podobného? Větší skupina lidí, o které byste věděli, že poslouchá styl hudby, který hrajete?

Martin Přikryl: Existuje komunita, ale není to scéna. Byla tady. Taková hezká, malá, ale naše. Dnes už bohužel není.

Myslíš lidi poslouchající Southpaw, Roe-Deer…

Martin Přikryl: Přesně tak. Ale to už je minulost.

Proč už tahle scéna neexistuje?

Adam Vopička: Myslím, že upadlo soustředění fanoušků na tuto komunitu kapel. Dřív to bylo koncentrovaný, lidi cítili ve vzduchu určitý napětí a chtěli být součástí toho světa. Dnes se zbytky scény v podstatě hledají a lidi jdou, aniž by věděli kam.

Martin Přikryl: Když jsi dřív viděl na stránkách NME nebo Q, že to v tý Anglii může dokázat kdejaká kapela z Sheffieldu, strašně tě to vyhecovalo. Řekl sis: Já to chci taky zkusit! Ale pak si všichni několikrát nabili držku a to nadšení opadlo. Mně se třeba dnes Luno líbí víc než Khoiba, ale přitom nejsou zdaleka tak vidět, jako byla kdysi Khoiba. I Like You Hysteric se mi líbí víc než Roe-Deer, ale takovej hype, jako měli oni nebo jsme dostali my, už přitom nedostanou.

Proč? Novináři, kteří tehdy tohle haló kolem kapel vytvářeli, už dneska poslouchají jiné věci?

Martin Přikryl: Byly to žánrový tištěný média, který dnes už v podstatě nejsou. Kdo dneska píše o hudbě?! Když Filter někoho označil za objev roku, mělo to samozřejmě úplně jinej význam, než když vám to řekne někdo, kdo má blogísek.

Adam Vopička: Nevím, jestli je to jenom mým vnímáním, ale mám pocit, že ve vzduchu bylo něco úplně jinýho. Atmosféra na koncertech, v článcích, i diskusích na internetu, měly úplně jinou vůni než teď.

Přesto pojďme do současnosti. Máme rok 2012 a vydali jste desku, o které si myslíte, že je fakt dobrá. Ostatně, nahrával ji s vámi Martin Glover. Člověk, který si říká Youth a je podepsán pod nahrávkami Primal Scream nebo The Verve. Co můžete jako kapela udělat pro to, abyste o ní dali vědět?

Martin Přikryl: Byli jsme hodně překvapeni, když se nám třeba z Velké Británie ozvala PR agentura s tím, že se jim naše deska líbí a chtějí nás zastupovat, že nám pomůžou dostat se na koncerty a do médií. Sami jsme pro to nemuseli hnout ani prstem. U nás je to samozřejmě jiný. Hudební magazíny až na Rock&Pop prakticky nejsou. Jsou celostátní periodika, který si lajsnou napsat recenzi o The Prostitutes, a jsou takový, co ne. Takže, koho kam chceš tlačit?

Zmínil jsem nahrávání s Martinem Gloverem. Měli jste předtím už zkušenost třeba s Dušanem Neuwerthem, který je u nás producentskou špičkou, takže se rozhodně nedá říct, že byste do studia šli jako začátečníci. Přesto, zažili jste při tom něco, co vás překvapilo?

Martin Přikryl: Co do profesionality to skutečně bylo podobný jako s Dušanem. Co bylo jiný, bylo anglický sebevědomí a způsob komunikace, kterej by se dal vyjádřit slovy: Just fuckin' do it!

Takže žádné „Mohli byste", ale: Prostě to udělejte!

Adam Vopička: Pracovali jsme docela v časovém presu. Měli jsme s Youthem dva dny na zkoušení a pět na nahrávání. S tím, že ještě jsme pak v Londýně den donahrávali zpěv. Takže jsme z jeho strany měli dost striktní harmonogram a myslím, že i pro něho to bylo něco jiného. Pro nás šlo o dost intenzivní zážitek.

Martin Přikryl: Bylo to tak, že se Youth probudil, okamžitě vlezl do tý svý kukaně, která vypadala přesně tak, jak jsem si představoval z hudebních filmů, a řekl: Tak, co si dáme? Řekli jsme: Třeba Walking With Giants. On na to: OK. A hráli jsme. Poprvý, podruhý… Pětkrát tu písničku dáš, ale protože je dost rychlá, pošestý už máš dost. Youth ne. Mysleli jsme si, že už je to super, ale Youth to stejnak chtěl sjet ještě jednou.

Adam Vopička: Vždycky jen suše zahlásil: „Last take." Až nás chvílema štval, ale donutil nás tím vymáčknout ze sebe maximum. Přitom pořád to mělo řád. Vždycky ráno napochodoval do toho svýho křesla a řekl: Ok, chlapi, dneska máme před sebou dvě písničky. Začínáme. Hned teď! Bylo to intenzivní, takže jsme pořád makali, nikdo nikam necoural a projevilo se to podle mě i na energii té desky, která je jiná, než kdybychom nahrávali po nějakých seancích, jeden týden bubny, druhý kytary. Kdybychom dělali nějakou downtempovou, ethno desku, asi bychom to takto nedali, ale protože tady šlo o řezavej a agresivní rock'n'roll, bylo to přesně ono. Na tu desku tahle nas*anost a syrovost sedí.

Nahrávání vás prý přišlo na nějakých 15 000 dolarů…

Martin Přikryl: Asi tak…

Část jste pokryli ze sbírky fanoušků, ale větší část jste museli dát dohromady sami. Jak jste se na takovou částku skládali?
Adam Vopička: Někdy před dvěma měsíci se nám podařilo do koruny tu částku splatit. Což byl takový druhý okamžik, kdy jsme si řekli, že jsme to zvládli. Jezdíme za peníze, který by možná několika kapelám přišly jako docela dobrý, ale nebereme si z toho nikdy nic.

Máte nějakou kapelovou kasičku, do které vracíte, co si vyděláte?

Adam Vopička: Tak nějak, všechno dáváme zpátky do provozu kapely. Sám jsem si u Prostitutes vydělal asi 200 korun, v roce 2008, kdy jsem dostal odměnu, že jsem to tehdy ještě jako technik moc nepos*al (usmívá se).

Takže máte každý civilní zaměstnání, které vás živí, a The Prostitutes je v podstatě koníček?

Adam Vopička: Ano. A jsme rádi, že do toho nemusíme dávat moc peněz bokem, že nám to nějak pokryje náklady.

Šlo by vůbec podobným stylem hudby se u nás živit?

Martin Přikryl: Souvisí to s tou scénou, o které jsme se na začátku bavili. Nedělám si iluzi, že přetáhneme fanoušky Divokými Billovi, Kabátům nebo Chinaski. Hrajeme muziku, která pro spoustu lidí u nás není atraktivní. Takhle to zkrátka je.

Adam Vopička: Vždycky si vzpomenu na Mejlu z Vypsané fixy. Když se řekne fixa, každej si představí, že jde o kapelu, která se tím musí komplet živit. Přitom jedinej, kterej tohle může říct, je Márdi, kterej žije z OSy a ze všech věcí, co jako hudebník dělá. Zbytek kapely, kterej takhle produktivní není, k tomu musí i pracovat. Spoustu peněz dají zpátky do nahrávání, takže jenom z honorářů by fakt žít nemohli. Kapel, který by u nás mohly říct, že se tím živí, je fakt málo. A když už, většinou jde jen o zpěváky, kteří mají tantiémy, nebo hudebníky, co hrají jako námezdní muzikanti v deseti kapelách. Ale to je trochu jinej rank.

V sobotu 20. října vystupujete v rámci akce Akropolis Multimediale v Praze. Co můžeme od tohoto koncertu čekat?

Martin Přikryl: Setlist složíme hlavně z písniček z nové desky, i když něco málo samozřejmě bude i z minulosti. Každá písnička bude doprovázena nějakým audiovizuálním příběhem, kterému přizpůsobíme taky pořadí věcí.

Adam Vopička: A bude to jedinečnej zážitek, protože už se to nebude nikdy opakovat (usmívá se).

Kdy a kde zahrají?

Vystoupení The Prostitutes se v Praze „uděje" v rámci v rámci festivalu nových médií – Akropolis Multimediale. Letošní ročník bude věnován videomappingu. Tomu budou přizpůsobeny nejen prostory místa činu, Paláce Akropolis, ale i koncerty dvou headlinerů akce: Cocotte Minute (v pátek 19. října od 19.30) a právě zpovídaných The Prostitutes (v sobotu 20. října rovněž od 19.30).

The Prostitutes

Adrian T. Bell (zpěv)
Martin Destroyer (kytara, zpěv)
Stevie LFO (klávesy)
Adam Piaf (basová kytara)
Luk Santiago (bicí)

Tato pražská indie post-punková kapela funguje od podzimu 2004. Hned na jaře následujícího roku nahrála první EP obsahující mimo jiné úspěšnou píseň She's a Monster. Patřili k velkým nadějím naší kytarové scény a za debut Get Me Out of Here z roku 2006 si vysloužili několik nominací, mimo jiné od Óčka (objev roku, rocková kapela roku, klip roku) nebo časopisu Filter (kapela roku). V listopadu 2006 vyrazili na krátké turné po Španělsku, koncertovali společně s tamější skupinou CatPeople. Druhá deska Hometown Zombies opět sbírala kladné recenze, ale o kapele, která tehdy procházela personální krizí, jinak nebylo v tuzemsku výrazněji slyšet. V roce 2011 vydala živák One Two Three Four a letos pak pod dohledem světoznámého producenta Martina Glovera alias Youtha desku Deaf to the Call. Byl to neobvyklý počin: na nahrávání kapele částečně přispěli i fanoušci.

Rozhovor byl uveřejněn v rámci přílohy Pražského deníku, třetího čísla magazínu Kulturák.