Večer v Hudebním divadle Karlín předvede představení Svěcení jara, které doplní originální kus Henri Michaux: Mouvements. Marie Chouinard bude také tančit: se svým sólem In Museum obsadí čtvrté patro Veletržního paláce, které promění v delfskou věštírnu.

Právě o tomto kusu Marie Chouinard prozrazuje víc.

Ve Veletržním paláci představíte svoje sólové vystoupení nazvané In Museum. Můžete nám ho přiblížit?

Ano, tady je důležité říct, že se nejedná tak docela o choreografii, je to „performance", což má trochu širší význam. Je to tříhodinové představení odehrávající se v muzeu, pokaždé někde jinde. Jsem tam, lidé chodí okolo mě, mohou jen tak projít, nebo se posadit a koukat tři hodiny, a když se jim chce, mohou mi zašeptat svoje tajné přání, ambici, naději, něco, v co doufají. Když mezi námi nastane nějaké spojení, já pochopím, co mi říkají, jací jsou, napojím se na ně, začnu pro ně tančit. Vytvořím na místě tanec, abych jim pomohla to přání vyplnit. Protože věřím, že my sami vytváříme své životy, někdy vědomě, jindy nevědomě. Snažím se dotknout se jejich neuronů, vytvořit v nich nějaké nové spojení, které by pomohlo porozumění věcí a života, možná i ovlivnit události, aby se staly. V tomto se představení odvolává k Pýthii, bájné věštkyni z delfského chrámu: ona předpovídala budoucnost, ale v jazyce, který nebyl lidem srozumitelný. No, a tanec je vlastně také nepochopitelný, ale i pochopitelný. Takže když tančím, je to podobné jako s tou Pýthií - rozumíte a nerozumíte, cítíte to. Komunikace mezi mnou a lidmi v muzeu je velice tichá, lidé mi svá přání šeptají, ostatní je neslyší, a tak potom neví, o čem se tančí. Pro ně je to jakoby bez významu, ale přitom cítí, že je to plné významů. Myslím, že právě o tom je umění, je plné významů, je to zároveň lekce či znalost o jiných dimenzích.

Proč jste si pro své sólo vybrala právě prostor muzea?

Muzeum jsem si vybrala hlavně proto, že jsem to nechtěla mít v divadle. Aby do toho místa mohli lidé vstoupit a zase z něj odejít, jak se jim bude chtít, aby tam bylo denní světlo. Mělo to být místo, kterým lidé procházejí - jako je například chrám. Pýthie pracovala v chrámu: lidé tudy procházeli, dovnitř a ven, jak se jim zachtělo. A myslím, že muzea jsou dnes pro nás takovými chrámy, jsou to otevřené prostory, které nemají přímý vztah ke každodennímu městskému životu venku. Je to místo, kde můžeme spočinout.

Tento měsíc hrajete poprvé sólo In Museum v Evropě (před Prahou to byl Lyon a Budapešť). Zaznamenala jste odlišnosti ve vnímání či reakcích diváků?

Ani ne. Všichni jsme lidé, všichni jsme si podobní. Každopádně zatím jsem toto dílo hrála jenom v takzvaném západním světě. Možná se jednoho dne setkám s odlišnostmi, když to budu hrát v Africe nebo v Asii.

Rozhovor vznikl pro portál tanecniaktuality.cz, s jehož svolením část materiálu přetiskujeme.

Čtěte také: Stačí pošeptat… A hvězda festivalu Tanec Praha možná zatančí i vám

Petra Dotlačilová