Krásná budova Státní opery Praha leží jen pár desítek metrů severně od Národního muzea, do jehož historie nahlédli čtenáři seriálu Pražského deníku minulý týden. Její vznik je spojen s našimi západními sousedy.

Budova, ve které sídlí Státní opera Praha, přivítala poprvé návštěvníky na začátku roku 1888, kdy začala fungovat jako pražská německá scéna pod názvem Nové německé divadlo. Nelze se tudíž divit, že první operou, která tu zazněla, byli Wagnerovi Mistři pěvci norimberští.

Prvotřídní umělci

Pražští Němci byli v 19. století poměrně početnou skupinou obyvatel města na Vltavě. Stejně jako všechny ostatní menšiny na kterémkoliv místě i oni chtěli mít v Praze kus své vlastní kultury, a tak hráli ve Stavovském divadle. Toužili však po vlastním kulturním stánku, a proto mezi sebou sesbírali prostředky na vybudování nového divadla. To se po dokončení zařadilo se svou neorokokovou výzdobou a prostorným hledištěm ihned mezi nejkrásnější divadla v Evropě.

O jeho výbornou reputaci se postarala nejen nádherná podoba, ale i hodnotný repertoár. Vystupovali zde prvotřídní umělci své doby. Velkého věhlasu si i za našimi hranicemi vysloužily zdejší interpretace Mozartových děl.

Ve 30. letech minulého století se v divadle uchylovali němečtí umělci, kteří se stali kvůli svému rasovému původu a názorům ve své rodné zemi již nežádoucími.

Těžké časy

V roce 1938 muselo být divadlo kvůli finančním problémům uzavřeno. Československý stát chtěl budovu odkoupit, ale vytvoření protektorátu tomu zabránilo. Divadlo dostalo název Německá opera a sloužilo i ke shromážděním nechvalně známé NSDAP. V roce 1943 zde začal fungovat nový operetní soubor, ale jen rok, protože od září 1944 byla všechna divadla až do konce války uzavřena.

V roce 1948 se budova připojila k Národnímu divadlu a o rok později získala název Smetanovo divadlo. I nadále si udrželo dobrou reputaci. Krásná budova bohužel utrpěla na konci sedmdesátých let, kdy se na ni z obou stran téměř přimkla severojižní magistrála. Zplodiny z obrovského množství automobilů od té doby znehodnocují její fasádu a vytížená komunikace navíc zhoršila přístup k opeře.

„Turisté jsou budovou fascinováni, ale často jim stačí pohled z Washingtonovy ulice, protože se jim nechce jít do podchodu nebo na rušný přechod,“ sdělil průvodce Petr Netolický.

Samostatnosti se divadlo dočkalo až v roce 1992, pod názvem Státní opera Praha, který mu zůstal dodnes. Bohatou historii kulturního stánku se snaží mapovat jeho současné vedení. Bohužel zdejší archiv je nenávratně zničen.

Pokud by se někdo ze čtenářů chtěl poskytnutím vlastních obrazových a dalších materiálů podílet na zachycení bohaté historie tohoto divadla pro budoucí generace, může napsat na e-mail vrbka@opera.cz.

JAN PUCI