Čtou podle vás děti?

Jasně, čtou. V průměru asi méně než dřív, ale to je pohyb patrný v celé společnosti. Naopak děti, protože to mají ve škole povinné a protože jsou k tomu setrvale povzbuzováni, čtou v průměru víc než dospělí. Takže festival by stálo zato rozšířit o sekci A vy, dospělí, jste na tom jak?

Dříve jste vedla časopis Bistro u Rudolfa, které vzniklo na podporu dětského čtenářství. Jak přimět potomka, aby knihu sám otevřel?

Není to žádná alchymie, dítě napodobuje to, co vidí kolem sebe. Pokud rodiče sami čtou, a to nejen jednou ročně na dovolené nebo nejen blogy v tabletu, pokud se doma povalují rozečtené knihy, pokud se o nich mluví, pokud je normální chodit do knihovny, občas knihy kupovat, zajímat se o oblíbeného autora, mít oblíbené nakladatelství nebo ilustrátora, přejde to všechno do krve i dětem. Nesmíme je ale otrávit špatnými knihami, hloupými, výchovnými, banálními.

Když se podíváte do řad svých kolegů, myslíte, že v Česku vznikají kvalitní dětské knihy?

Rozhodně, dětská kniha je myslím v kondici. Za poslední dekádu udělala velký skok hlavně v ilustraci a výtvarném zpracování. Zvykli jsme si, že kniha má být krásná a nemusí spočívat jen na textu. Ten pravda občas trochu pokulhává, ale máme i skvělé autory.

Příběh knihy Kuba Tuba Tatuban se odehrává v městské hromadné dopravě, Zuza v zahradách je z prostředí komunitní zahrady. Proč jste si vybrala právě tato místa?

Obě knihy vznikly trochu netradičně. Totiž, ptala jsem se svých oblíbených ilustrátorů, jestli mají nápad na prostředí, které by chtěli malovat. Postupnými rozhovory jsem od jedné dostala zahradu a od druhého alternativní metro. Pak vznikaly příběhy a paralelně s nimi skvostné ilustrace, na kterých je, myslím, vidět, že se do nich autorům chtělo.

Spisovatelé se často začnou věnovat dětské literatuře až poté, co se jim narodí vlastní potomek. Patříte mezi takové?

Vůbec ne, takovým knihám jsem propadla někdy kolem maturity. Od té doby je čtu a časem jsem je začala i psát. Psaní pro děti je svébytný žánr s vlastní tradicí. Určité poetiky jinde v literatuře nenajdete.

Na jakou knihu ze svého dětství ráda vzpomínáte?

Můj medvěd Flóra od Daisy Mrázkové. Kdysi jsem ji dostala ve školce, přinesla domů a nikdo neměl zrovna čas mi ji číst. Koukala jsem do ní tak dlouho, až jsem zjistila, že to umím sama. Od té doby jsem ji číst nepřestala. Znám ji skoro zpaměti. Je dokonalá.