Jan Beneš ukončil dobrovolně svůj život v červnu roku 2007. Byl autorem desítky povídkových knih, řady románů, článků a naučných studií.

Jan Beneš pocházel z rodiny důstojníka, kterého po únoru 1948 propustili z armády. S vládnoucí mocí měl potíže od mládí, v roce 1958 byl zatčen na vojně pro údajnou krádež výstroje a odsouzen na dva roky odnětí svobody.

Do potíží se absolvent střední uměleckoprůmyslové školy dostal i v relativně svobodnějších 60. letech. Za své příspěvky do Tigridova exilového časopisu Svědectví byl odsouzen k pěti letům za vlastizradu a z vězení se na jaře 1968 dostal jen díky prezidentské milosti.

Začátkem 60. let pracoval jako kulisák v loutkovém divadle, ve stejné době začínal i publikovat. Už v 60. letech vydal tři sbírky povídek, velká část vydání té poslední se už v roce 1969 do knihkupectví nedostala.

V USA začal jako dělník

Po svém odchodu do ciziny dlouhá léta bojoval o to, aby za ním mohly odjet jeho děti. V USA pracoval zkraje jako dělník, počátkem 70. let působil na Harvardu a poté až do začátku 90. let učil češtinu, zeměpis a dějepis zaměstnance FBI, CIA i diplomaty.

Krátce po listopadu 1989 se vrátil do vlasti, kde se stal jedním z prominentních kritiků údajně příliš smířlivého postoje společnosti ke komunismu. Zastával se bratří Mašínů i Vladimíra Hučína.

Za vrchol jeho díla je považován reportážní román Zelenou nahoru, který líčí americkou realitu 60. a 70. let. V 90. letech vydal další sbírky povídek a čím dál častěji se věnoval literatuře faktu. V roce 1997 vystoupil z Obce spisovatelů na protest proti minulosti jednoho z jejích funkcionářů.

Čtěte také: Spisovatel Paolo Coelho: Přátelé jsou to nejdůležitější, co máme