Jejich výstavou přišla tehdy ke slovu dlouho postrádaná umělecká svoboda. Bylo to samozřejmě umožněno mírnou změnou politického klimatu po roce 1956, ale také šťastnou konstelací skupiny, která v sobě spojovala výrazné umělecké individuality. První výstavy této skupiny se na jaře 1956 zúčastnily takové osobnosti jako Jiří Balcar, Andrej Bělocvětov, Libor Fára, Richard Fremund, Miloslav Chlupáč, Robert Piesen, Zbyněk Sekal či Karel Vysušil.

„První výstavou na jaře 1957, kde se představil široký okruh umělců, upozornila veřejnost na svoji generaci a prolomila cestu výstavním možnostem soudobého moderního umění a tím sehrála významnou roli v kulturněpolitickém kontextu,“ říká autorka výstavy Adriana Primusová. „Od ostatních skupin se lišil Máj 57 především širokým názorovým rozpětím a programovou otevřeností. Umělci vycházeli z modernistických tradic českého a světového, zejména francouzského umění do roku 1948, a udrželi tak kontinuitu moderního umění v dobách totality.“

Na současné retrospektivní výstavě v Císařské konírně Pražského hradu lze dnes vypozorovat, jak se jednotliví umělci vyrovnávali s podněty surrealismu i abstraktního umění, ať už šlo o obrazy či sochařská díla. Pro mnohé z žijících účastníků výstavy bylo zážitkem vidět dávná díla znovu vystavená. I když expozice obsahově nekopíruje někdejší výstavy skupiny, bylo záměrem autorky vyhledat i ona díla, která byla vystavena už roku 1957.

„Když skupina vznikla, bylo nás třicet. Z těch třiceti nás dnes žije už jen asi pět,“ řekl nám teoretik skupiny, historik umění František Dvořák. Mezi ty žijící patří kromě něj například Miloslav Hájek (1927), Jaromír Skřivánek (1923), Miroslav Vystrčil (1924) Karel Vysušil (1926) či Miloslav Chlupáč (1920). Sochaři a malíři Chlupáčovi byla také u příležitosti vernisáže udělena výroční cena Nadace Český fond umění za rok 2007. Někteří ze zakládajících členů skupiny zemřeli v šedesátých letech sebevraždou – jako např. Jiří Balcar (1929–1968) či Richard Fremund (1928–1969). Samozřejmě ale žijí i ti, kteří se skupinou vystavovali až v roce 1964 – Josef Duchoň, Theodor Pištěk či Jan Švankmajer.

Jako skupina vystoupili její tvůrci společně na své poslední výstavě roku 1964, kdy už přece jen větší politické i kulturní uvolnění umožnilo širší prostor umělecké svobodě nespoutané demagogickými tezemi o socialistickém realismu.