Jste teprve pár dnů z olympiády doma. Jaký nejsilnější zážitek vám při slově Londýn bodne do mysli?

Asi Mirka Knapková. Dva dny před závodem ve veslařském skifu měla silné bolesti mezi žebry, nevědělo se, zda pojede. Měla na sobě krunýř, musela dělat krátká tempa, nakonec vyhrála. Normální člověk by s těmi bolestmi lehnul, ona vyhrála olympiádu. Za tím vším je schováno neskutečné myšlení, chtíč, chuť „to" udělat. Naprosto fascinující pocit z téhle krásné dámy.

Jaký je pocit Čecha, který fotí Čecha, který vyhrává?

Jako fotograf se od této myšlenky naprosto oprostím. Z principu nikomu nefandím, protože bych ztratil pocit toho správného focení. Fotograf je aparátem od všeho oddělen. Při focení je třeba se soustředit, nenechat působit emoce. Ty přijdou se zpožděním. Až když je dofoceno. Do té doby zůstává hlava chladnou.

Kolikrát jste v Londýně zmáčkl spoušť?

Nafotil jsem 25 tisíc snímků.

Vy jste zkušený olympijský harcovník, že?

To je pravda. Tahle olympiáda byla moje devátá.

Byl Londýn něčím jiný od těch předchozích?

Srovnal bych ty hry se Sydney, byly takzvaně pro lidi. Peking byl zase dokonale zajištěn pro novináře. V Londýně byla cítit bezpečnostní opatření. Všude vojáci, ale vše se odehrávalo s grácií, že jsme moc tu obavu o bezpečnost nepoznali. To v Salt Lake City byla sportoviště obehnána dráty, kolem psi. Tam to bylo stresující. Londýn byl nesmírně fajn.

Nicméně výlet to zdaleka nebyl.

Kvůli tomu jsem tam nejel. Spát jsem chodil kolem druhé, když jsem odeslal fotografie do Čech a ujasnil si, kam ráno vyrazím. A budíček byl v pět. Každý den. Moc jsem toho nenaspal. Ale jak jsem řekl, na výlet jsem tam nejel.

Když jdete na závod, už víte, kde, co a kdy budete fotit, nebo spoléháte na náhodu?

Náhoda přihrává neočekávané a nezapomenutelné chvíle, je dobré na ni být připraven. Leč základ je, že fotograf musí znát sport, sportovce, situaci. Pak tuší, kde a co by se mohlo dát zachytiti. Když fotíte běh na sto metrů, je fajn vědět, že Bolt se při doběhu dívá na levou stranu. Říká se, že štěstí přeje připraveným. U focení to je stejné.

Co vás na fotografování sportu vlastně baví?

Akce. Emoce. Mně nezáleží, jestli jsem na olympiádě, nebo jestli hraje proti sobě fotbal Horní s Dolní. Naopak v nižších soutěžích uděláte často lepší fotky. Fanoušci z místa mají jiné emoce.

Nicméně olympiáda je olympiáda.

Je to vrchol fotografa. Každý náš sportovní fotograf by se měl jednou na olympiádu podívat. Celý ten systém je úžasný. Jsem rád, že jsem součástí té fabriky.

Tahle práce je poměrně stresující, časově náročná, vám je 56 let. Nechtěl byste zkusit něco klidnějšího?

Nedovedu si představit, že fotím v ateliéru děvčata. Mám rád reportáž. Pokud bych si měl vybrat, tak se živím focením atletiky a lyžování. To mám nejraději. Když je ale třeba, fotím klidně politiku. Mám však jednu zásadu: Nepustím do světa fotku, která by mohla ublížit. A že bych jich našel mnoho. Jenže, tohle se prostě nedělá. Nejsem bulvární fotograf.

Kdy se u vás dostaví největší pocit uspokojení? Ve chvíli, kdy se chystáte na závod a přemýšlíte, jak fotit? V okamžiku, kdy se na vás řítí závodník? Když zmáčknete spoušť? Když si fotku prohlédnete v aparátu? Nebo když vyjde v novinách, časopisu, knížce?

U mne to jsou asi dva okamžiky. Když se podívám, co jsem právě cvaknul, a jsem spokojen. A pak, když fotografii publikujete. Bez publikování je ta práce minimálně poloviční.

Vy jste práci do šuplíku zažil. Dostal jste se na rozcestí.

Jo, prostě jsem za hluboké totality vyfotil v Praze bezdomovce. Jenže za ním byl velký plakát s nápisem, že závěry nějakého sjezdu KSČ splníme. Nebyl v tom záměr, prostě ilustračka z pražských ulic. Fotka vyšla v deníku Práce a soudruzi to pochopili jinak. Nezakázali mi fotit, ale v redakcích zakázali publikovat mé fotky. Chvíli jsem fotil pod jménem kolegy Jana Drhlíka, pak jsem se na to ale vykašlal. Odjel jsem na hory, kde jsem normálně pracoval, byl jsem třeba provozním hotelu. Když se po revoluci bratr vrátil z Německa, koupili jsme druhou restauraci a pak i restauraci Vikárka. Práce mne bavila, ale pořád jsem fotil. Do šuplíku. A někde v koutku duše zrálo rozhodnutí, že jsem vyvolený pro fotografii.

A skočil jste do focení znovu. Kde přišel ten zlomový okamžik?

To vím přesně. Byl jsem na horách, vánice. Do dveří vtrhnul chlapík ověšený fotoaparáty. Sedl si ke stolu a já mu nesl guláš. Když jsme se na sebe podívali, poznal jsem v něm Edu Karkana, tehdejšího fotografa Obrany lidu. A mne vyhrkly slzy, bylo to jako z nějakého filmu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že nemohu zůstat zakopán v hotelu, že miluju focení.

Tohle vás vrhlo zpátky?

Jo, to byl ten impuls návratu. A už jsem u toho zůstal. Nyní jsem na volné noze, fotím pro synovu agenturu CPA, v Londýně jsem fotil pro nakladatelství Grada, dlouhá léta jsem byl fotografem Českého olympijského výboru. Já už nic jiného dělat nechci a ani nebudu.

Jaké byly vlastně vaše fotografické začátky?

Fotím od dvanácti, kdy jsem dostal od babičky první aparát německý přístroj EXA 1A. Vedle v baráku ve Vysočanech bydlel fotograf Evžen Beran. Ten mne vše naučil, zasvětil, prostě učitel. V patnácti jsem měl už svoji fotokomoru, pak jsem nastoupil na školu VD Fotografie Praha, zaměření reportážní fotografie.

Kromě komunistického výpadku jste fotografii věrný vlastně 40 let. Napadá mne, že jste mohl klidně ale být bohatým hoteliérem.

Život není jen o penězích. Můžete je mít a spokojenost zaručena není. Raději budu jíst gothaj se suchým chlebem, ale musím dělat to, co mne naplňuje. A to je focení. A jedu fotit klidně o půlnoci a vyfotím jak se říká i mrtvého psa. Každou fotku dělám co nejprofesionálněji. Jak to jde. A jak to umím. To je moje životní krédo. Dokud udržím foťák v ruce, budu fotit.

9 olympiád, 12 knížek. Jste známý fotograf. Máte sen?

Jméno v Česku znamená jen závist a problémy. To není Německo, kde jste fotografem olympijského týmu, a všichni si vás považují. Já roky fotil olympijský tým a žádnou slávu mi to nepřineslo. Spíše naopak. Sen? Snad jen fotit atletickou Diamantovou ligu. A když vše vyjde, myslím na knížku mých nejlepších fotografií. Budou černobílé. A třeba se mi to příští rok podaří. To je můj sen.

Začali jsme u Londýna a knížky, zakončeme rozhovor na stejném téma. Když jste tuto knížku držel poprvé v ruce, co vás napadlo?

Zacítil jsem teplý hřejivý pocit u srdíčka. Vzpomněl jsem si na ty probdělé noci. Vzpomněl jsem si na mnohé olympijské příběhy, na naše olympioniky. A najednou jsem byl hrdý, že jsem u toho byl. Knížka je prostě krásná. Mám z ní radost. A nepopírám, že tu svoji roli hraje chlapská ješitnost.

Přijel jste z olympiády, Londýn je minulostí. Bude se vám chtít fotit něco „obyčejnějšího"?

Dva dny po příjezdu jsem fotil pozemní hokej. A za chvíli odjíždím do Kladna na hokej. Vždyť jsem vám už jednou říkal, že nedokážu sedět a nic nedělat. Odpočívám s fotoaparátem v ruce. To je můj odpočinek, můj koníček, moje práce. Zkrátka můj život.

Kdo je Eduard Erben

Profesionální fotograf, 56 let, ženatý, syn vlastní agenturu CPA, pro kterou fotí. Fotografoval pro Večerní Prahu, Zemské noviny, Svobodné Slovo, Lidové noviny, vydavatelství VLP a pro řadu časopisů, kde byl šéfem i editorem fotooddělení, fotil pro český olympijský tým. Do Londýna na OH jel jako volný novinář a fotil pro nakladatelství Grada olympijské dění pro knihu, která je čerstvou novinkou na knižním trhu. Získal řadu ocenění v soutěžích Czech Press Photo a v soutěži 100 sportovních fotografií roku.

Co mne napadlo…

Než jsem se s ním sešel, zavolal jsem svému kamarádovi, fotografovi Slávkovi Růtovi z Mnichova Hradiště, zda ho nezná. „Jakpak bych neznal. Jasně, že ho znám! Kouří, má rád dobré maso a je to upovídaný sympaťák. Jo a výborně fotí," naznačil vše podstatné Slávek.

Sympaťák to rozhodně je. Upovídaný také. Povídali jsme si hodinu a půl. Když jsem si ho šteloval u značky přikázaný směr jízdy, kterou jsem si před rozhovorem vyhlédl, nechal se sebou manipulovat, jako by se nechumelilo. Tak, jak to dělá on desítky let s objekty svých fotografických choutek. A byl jsem u toho hodně nervózní. Napadlo mne, co si tak o mne asi myslí. Když jsme se loučili, uznal jsem, že kamarád Slávek měl pravdu. Sympaťák. Upovídaný. Silný kuřák. Jen nemohu potvrdit, zda má rád maso. Při tom povídání jsme vypili jen čaj a kolu…