Režisér Goldflam má chuť vypovídat o tom, co mezi lidmi rezonuje

Také Arnošt Goldflam se s rakovinou setkal „na vlastní kůži", podlehla jí i jeho maminka, teta a sestra. Osobní faktory však nejsou jediným důvodem, proč se stále velmi aktivní a činný režisér, spisovatel a herec realizace hry ujal. Ačkoli za tím původně stála náhoda… Rozhovor pro Deník probíhal krátce před premiérou.

Býváte před premiérou svých představení nervózní?

Vždycky, a nejenom před premiérou. Já su nervózní pořád, ať začínáme zkoušet nebo máme před uvedením. Jenom v takové té mezifázi, když při zkoušení víc přemýšlíme a hrajeme si, nervozita trošku povolí. Dříve jsem ani neměl nervy chodit na vlastní premiéry, dneska už to zvládám a přežiju to.

V Městských divadlech pražských, kde nyní uvádíte novinku Happy End, hostujete jako režisér pravidelně. Kolikáté představení jste zde zinscenoval?

Myslím, že tato je čtvrtá. A první v letošní sezóně. Hra Happy End od izraelské autorky Anat Gov je pro mě výzvou. Ono se to tak říká, ale tady to platí.

Protože jde o českou premiéru?

To taky, ale i pro samotné téma. Musel jsem o hře docela dost přemýšlet a uvažovat, jak ji pojmout. V Izraeli vzbudila po uvedení velký rozruch, Anat Gov ji napsala podle vlastních zkušeností s rakovinou. Onemocněla jí, čtyři roky nato zemřela, mezitím se ale s nemocí vypořádala právě prostřednictvím této hry. Vypovídá o jejím postoji k nemoci a o léčení, které podstupovala. Vystupuje tam několik pacientek, z nichž každá má k terapii a k životu jiný přístup. Autorka to napsala velmi netypicky, s nadhledem, humorem, ironií, sebeironií a také s hudebními vstupy. Toto pojetí mě na hře zaujalo ze všeho nejvíc.

Rozhodl jste se i kvůli tomu, že hru zinscenujete? Proč jste se režie ujal?

Byla to náhoda. Text hry jsem dostal od manželky českého velvyslance v Izraeli Markéty Pojarové, která ji objevila spolu s lékařkou Irenou Závadovou, vedoucí zdravotnického týmu Cesty domů. Hra se mi líbila a napadlo mě, že by se pro Městská divadla pražská a zdejší soubor hodila. Poslal jsem jim to, ale nepředpokládal jsem, že bych se do režie pouštěl zrovna já. Potom mě ale oslovili, a tak jsem se rozhodl, že se o to pokusím. Když se do nějaké hry pustím, musím k ní mít nějakým způsobem vztah, byť rozporuplný, a musím pracně hledat téma a klíč k zinscenování. A taky mám rád nové, netypické věci.

Očekáváte, že nějaký rozruch, kontroverze, vzbudí hra i u diváků Divadla Rokoko?

Netroufám si odhadnout, nevím. V Izraeli vzbudila rozruch i proto, že otevírá otázku práv člověka, který se s nemocí léčí. Že má právo na informace, že se může na cokoli zeptat… Někdy bývá zvykem, že pacient trpně podstupuje všechno, co s ním doktoři dělají. Až v posledních letech se o léčbě začíná více mluvit, člověk má právo zaujmout k ní nějaký vlastní postoj. I když je hra od izraelské autorky, snažili jsme se, aby témata v ní posazená platila i u nás, aby byla univerzální. S nemocí, i s rakovinou, jsme se nějakým způsobem setkali všichni. Ať už osobně nebo v rodině, u známých…

Součástí některých představení budou také tematické debaty diváků s tvůrci a herci. Považujete to u této látky za nezbytné? Čí to byl nápad?

Přišlo s tím divadlo. Mně to přijde jako dobrý nápad, snad to neuškodí. K charakteru hry se debaty hodí a alespoň se ukáže, nakolik lidi vezmou téma za své, jako nějaký podnět. Jsem zvědav, co bude diváky zajímat a s jakými poznámkami přijdou. Jistě nás to bude inspirovat.

close zoom_in Autorka pojala hru autobiograficky, proč vám do hlavní role zapadala herečka Dana Batulková?

Dana Batulková sice nemá osobní zkušenost s rakovinou jako autorka, z předchozích zkušeností jsem ale věděl, že je moc dobrá herečka, která se pro tuto roli hodí. Člověk nad hlavní postavou vždycky dlouze uvažuje, myslím si, že jsme hledali dost a věřím, že jsme nakonec vybrali správně. Nejen v případě Dany Batulkové, ale i u ostatních postav, pacientek, které hrají Radka Fiedlerová, Jitka Smutná a Evellyn Pacoláková. Lékaře, takového zvláštního doktora, hraje Jiří Hána, zdravotní sestru Hanka Doulová. Další postavu ztvárnil Zdeněk Velen a ještě v představní hostuje zpěvačka s hlubokým hlasem Dáša Součková, která jinak zpívá se skupinou Lili Marlene, a pak také několik mladých kolegů.

Řekl jste, že před premiérou býváte nervózní, že je pro vás hra novou výzvou… Stále pracujete na něčem novém, byť byste si mohl už užívat důchodu a odpočívat. Máte v sobě nějaký vnitřní motor?

Jednak bych důchodu těžko užíval, to bych se neuživil, a děti zvlášť ne. Dokud se cítím víceméně živ a mám chuť vypovídat o něčem, co může mezi lidmi rezonovat, přijde mi škoda, abych to nedělal. Baví mě psát, režírovat a občas stále i hrát. Člověk pořád zkouší, kolik toho ještě vydrží. A zatím tak nějak vydržuji (směje se).

Kde aktuálně hrajete?

Jednu malou roličku mám v Divadle v Dlouhé, jedno představení hraji v Ypsilonce a občas alternuji s Rosťou Novákem roli ve vlastní hře Komedianti, kterou uvádí Divadlo Na Jezerce. Vedle toho dělám i vlastní improvizovaná představení.

V jakém divadle?

Různě po Praze, naposled to byla tři představení v divadle Na Zábradlí. Kdysi jsem s improvizacemi začínal v divadle Archa, abych si trénoval paměť. Je to dobré na procvičování mozku i jako herecké a autorské cvičení.

Improvizační představení se dnes obecně docela rozmáhají…

Já to ale dělám trošičku jinak a taky už přes 12 let. Nejsou to krátké skeče, jak tomu u mnohých improvizačních představení bývá, ale celý zdramatizovaný příběh. Představím si ho v hlavě, jenom jednou si ho cvičně vyzkouším, abych měl opěrné body, a potom ho až na místě před diváky zkouším hrát a vyprávět. Je to takové polo připravené polo nepřipravené, polo vymyšlené a polo improvizované. Během toho musím reagovat také podle reakcí diváků.

Stalo se vám někdy, že jste nevěděl, kudy dál? Že byste se dostal do hluché uličky?

Stane se to, diváci ale na taková představení přicházejí s tím, že vědí, že jde o improvizaci. A že se na ně mohu - ale citlivě - obrátit, aby mi pomohli. Člověk je při tom ve velkém napětí, asi jako když někdo provozuje adrenalinové sporty. Jednou jsem se při představení podíval na hodinky, uplynulo teprve málo času na to, aby byl konec, a já v tu chvíli nevěděl jak dál. Chvíli jsem čekal na spásný nápad, a když nepřicházel, zkusil jsem do různých situací, které z příběhu vyplývaly, postavit diváky. Najednou to představení nemělo konce a ve výsledku bylo až moc dlouhé. Ale vydařilo se.

close zoom_in Kde hledáte inspiraci pro nová témata, ať už pro vlastní představení nebo pro psaní her a knih?

Vlastní hry pro divadlo píšu už od konce sedmdesátých let, kdy jsem cítil potřebu dělat vlastní věci vzhledem k úzkým tematickým možnostem pro divadlo daných tehdejší dobou. Potom mě kolem padesátky začalo bavit psaní povídek a na stará kolena mi dodaly impulz moje malé děti, začal jsem taky psát knížky a příběhy pro ně. Podněty přicházejí většinou náhodně a občas zvenčí.

Co píšete nyní?

Mám rozepsáno více věcí. O Vánocích, než jsem začal zkoušet v Rokoku, jsem dopsal černou, trošku přisprostlou grotesku, která se jmenuje Hrůza v Brně. Zčásti je psaná v brněnštině, takže je docela kuriózní. Ozvalo se mi už i pár zájemců o zinscenování, ačkoli jsem s tím prvotně ani nepočítal. Psal jsem to z potřeby a z rozmaru.

O čem je?

Jak bych to řekl… Je to taková nepravděpodobná, trochu i nesmyslná, lehce absurdní groteska. Jsou v ní trošku i prvky, které by se daly nazvat ironickými nebo satirickými. A chtěl jsem v tom textu uplatnit právě i tu brněnštinu.

Protože jste původem z Brna?

Ano ano, dneska už tam ale moc nejezdím. Do loňska jsem učil na JAMU, takže jsem se do Brna vracel pravidelně. Teď už není moc příležitostí ani času.

Proč už budoucí režiséry a dramaturgy neučíte?

Přece jenom to vyžaduje určitou energii a čas. Když do toho režíruji a dělám všechno možné v Praze, je vyčerpávající jezdit učit do Brna. Zdálo se mi, že už nejsem schopen dát učení tolik času a síly, kolik vyžaduje.

Sami studenti vás neodradili?

To vůbec ne, s mladými lidmi jsem pracoval rád a bavilo mě to. Spíš naopak, už jsem měl dojem, že bych je šidil. Což by byla škoda.

Jste otevřený obsazování mladých absolventů hereckých škol v divadelních představeních?

Dneska je to komplikované, protože divadla nemají peníze a příliš nechtějí nabírat hostující herce. Rád bych dával mladým více možností a obsazoval je, většinou to ale ztroskotá na těchto okolnostech. Snažím se s každým hercem, ať už jde o čerstvého absolventa, nebo zkušenějšího člověka, vycházet jako se sobě rovným partnerem. Chci, aby se herci na představení sami podíleli a aby komunikace mezi námi byla pokud možno přátelská. Nejsem režisér - diktátor, ale komunikátor.

Co vás čeká po premiéře v Divadle Rokoko, už máte nějaké plány?

Pracuju na takových variacích na Kafkovu Proměnu. Měl bych to inscenovat v Ypsilonce.