INDIE
Jessie Ware - Devotion
Žánr: Pop-soul, quiet storm, R&B, UK garage, sophisti-pop
"Chybějící pojítko mezi Adele, SBTRKT a Sade," tak (a nutno říct, že velmi trefně) Jessie Ware označil magazín Clash, jedno z mnoha médií, pějící v anglosaském světě chválu na její pozoruhodný debut. Deska Devotion od úvodních tónů eponymní skladby dává tušit, že půjde o výjimečnou popovou záležitost. V Jessie dříme podobné soulové srdce jako u Adele, ale na rozdíl od ní dává svoje city propuknout mnohem něžněji, méně "na efekt", ale v tomto případě to není klišé, že hlouběji. Skladby jako Wildest Moment s podmanivostí připomínající Hooverphonic v nejlepší formě, nebo 110%, která se atmosférou přibližuje Röyksopp, ale díky Jessieninu vokálu je ještě překonává, budete z hlavy dostávat hodně těžko.
Hodnocení: 88 %
Grizzly Bear - Shields
Žánr: art rock, psychedelic pop, folk pop, baroque pop, indie folk
Po takřka geniální nahrávce Veckamist, která generovala i jeden popkulturní hit, který jste mohli slyšet v reklamě na nejmenované auto (píseň se jmenovala Two Weeks, značku auta neprozradím), to Grizzly Bear neměli lehké (ale kdo taky má, že jo). Ve značně rozptýlené škatulce indie psychedeliků, která rok co rok chrlí nová jména, se stali jednou z mála "jistot". Protože i jejich předchozí nahrávky (Horn of Plenty, Yellow House) stály za to. Protože jejich basák se mezitím etabloval jako respektovaný producent. Takže na Shields Grizzly Bear měli na co navazovat. A chvála, fakt se jim to povedlo. Skladby jako Speak in Rounds nebo Yet Again opět překypují energií, aniž by na posluchače řvaly. Zároveň mají cosi do sebe, takže dokážou fungovat už při prvním poslechu. Nejlepší okamžik? A Simple Answer, věc spojující písničkářskou samozřejmost 60. let s rozprostřenými plochami kytarových lyriků á la Explosions in the Sky.
Hodnocení: 86 %
Dan Deacon - America
Žánr: indie pop, electro
Abstraktní soundtrack současné Ameriky, od zvuků špinavého předměstí New Yorku po vysmátou sluneční Floridu, to je úvodní skladba Guilford Avenue Bridge z popové symfonie Dana Deacona. Optimistický výlet Půlnočního kovboje do velkoměsta ze stejnojmenného Schlessingerova filmu, ve kterém zklamání (ač si ho kovboj nechce připouštět) číhá na každém rohu, píseň True Thrush. Hymnická melodie skrytá pod nánosem odpadu, skladba Lots. Etc. Každá věc z Deaconovy desky, která svou estetikou připomíná třeba zde rovněž přítomné Animal Collective, může vyvolávat spoustu představ a jejím jediným problémem jsou asi až příliš sofistikované nároky, které na posluchače klade.
Hodnocení: 84 %
Menomena - Moms
Žánr: indie rock, experimental rock
Pocházejí z amerického Portlandu, hrají 12 let, vydali pět desek, skoro nikdo je u nás nezná a nepředpokládám, že by se to po nejnovější nahrávce Moms změnilo. Ale bacha, pokud jste ochotni připustit si k tělu třeba takové Radiohead nebo The Flaming Lips, vůbec se jich nemusíte bát. Podmanivý hlas zpěváka, melodie, kytarová sóla i slušná dávka rockové agresivity, to vše na desce Moms je, i když samozřejmě ne v tak mačistickém balení, s koulemi a vousy, co mají (tento měsíc u nás rovněž hraní) ZZ Top.
Hodnocení: 79 %
Animal Collective - Centipede Hz
Žánr: Neo-psychedelia, experimental rock
Avantgardní parta z Baltimoru byla v tak trochu podobné pozici jako Grizzly Bear. V roce 2009 vydali skvělou desku Merriweather Post Pavilion, kterou osobně řadím mezi desítku nejlepších věcí první dekády nového tisíciletí. A co teď? Animal Collective si to věrni svému zvyku nijak nepřipouštěli a namísto, aby jezdili po šňůře a do zblbnutí hráli věci z úspěšné desky, už zase hráli nové písničky. Kdo na ně přišel třeba loni do pražského MeetFactory s tím, že uslyší cosi z poslední desky, paradoxně nakonec slyšel spíš Centipede Hz (do jejího vydání přitom tehdy ještě chyběl skoro rok). Takže novinka je ve svojí podstatě už docela prověřený materiál. Oproti předchůdci, který měl až hippies náladu, Centipede Hz zní spíš industriálně, je garážovější, komplikovanější, méně melodická.
Hodnocení: 76 %
The Vaccines - Come of Age
Žánr: post-punk, indie rock, garage
Po luxusně zábavném debutu What Did You Expect from The Vaccines? z loňského roku, který londýnským post-punkerům vynesl mimo jiné třetí místo v anketě BBC Sound of 2011, na sebe s rozhodující dvojkou The Vaccines nenechali dlouho čekat. Ostatně, co jiného jim zbývalo: když vydáte desku, která zní, jako byste chytlavých až punk popových popěvků tahali z rukávu pět za den, je nanejvýš nabíledni ukázat, že to nebyl omyl. Jenže, povedlo se to tak napůl. Deska The Vaccines Come of Age sice v době, kdy každý správný hipster přešel z kytar na synťáky, zní sympaticky, ale přímočarost jednoduše geniálních dvou a půl minutových tracků z prvního alba je z části pryč. Ve zvuku přibyly sice syrovost, garáž a traktor (kdesi tam jsou slyšet i ozvěny folku a country), ale znatelně se zhoršil punkový tah na branku - Messiho nahradil Plašil. Takže ve předu to skřípe. A předek je v tomhle žánru zásadní.
Hodnocení: 61 %
STŘEDOPROUD
ZZ Top - La Futura
Žánr: Blues rock, hard rock, southern rock, boogie rock
Celých devět let trvalo, než se vousáči z Houstonu odhodlali k vydání nové desky. Jejich poslední počin Mescalero kritici zrovna moc nešetřili, i když mi asi namítnete, že to je úplně putna, protože u chlápků, kteří hrají od roku 1969 a cpou se mexicko-texaskými specialitami (Billy Gibbons je takový texaský Pohlreich), je úspěch už to, že vůbec fungují. A jak! Asi se totiž budete divit, divím se sám, protože ZZ Top nepatří ke kaplám, které bych si pouštěl, když mám splín, ale jejich novinka, La Futura, mě fakt baví. Ano, je to oldschool, ale nijak humpolácký. Jižanská drsnost je interpretovaná moderním zvukem a vznikla tak nahrávka, na které se hodně zdařile podařilo protnout minulost se současností, udělat desku, kterou si s chutí poslechnou otec i syn.
Hodnocení: 80 %
Pet Shop Boys - Elysium
Žánr: synthpop
Jedenáctá deska u nás už asi nadosmrti nedoceněného dua Neil Tennant - Chris Lowe sice možná skalní fanoušky svojí intimitou ve věcech jako Invisible nebo Breathing Space potěší, ale já si k ní na rozdíl od poslední nahrávky Yes jen těžko hledal cestu. Skladby Face Like That nebo Winner jsou jen odvarem popových hymen All Over The World či Pandemonium z před tří let. Přes mainstreamově nadstandardní texty a pár zajímavě vrstvených hudebních impresí - poslechněte si píseň Ego Music - unaveně znějící synthpop, pro tento měsíc u nás v Kulturáku v kategorii synthpop jednooký vítěz.
Hodnocení: 53 %
Ultravox - Brilliant
Žánr: synthpop
Comeback skoro po 30 letech? V případě Ultravox jsem byl na něho hodně zvědav. Parta, která stála už v 70. letech u začátků synthpopu, se poprvé od roku 1985 sešla ve složení Midge Ure, Chris Cross, Billy Currie, Warren Cann. Ale naivní očekávání kombinaci aktuálně trendy syntezátorového zvuku á la Lady Gaga v retro kabátu Duran Duran nebo aspoň moderní a přesto příjemně retro desky jako byli nedávno jiní stařešinové - OMD - se nekonalo. Brilliant zní, jako by ji Ultravox nahráli v roce 1985. A až na pár skladeb (Flow či One) přitom ani neměli dost nápadů. Ale jako podkres do auta při cestě pro lístky na koncert Depeche Mode to možná bude fungovat.
Hodnocení: 42 %
MADE IN CZECHOSLOVAKIA
Kapitán Demo - Demolice
Žánr: hip-hop, komedie
Na tuhle desku čekala prý "tahle zaprděná republika desetiletí - možná staletí". Ostatně sám Kapitán Demo, hodně překvapivé alter ego Jiřího Buriana (ano, toho křehkého muže z Republic of Two nebo frontmana někdejších Southpaw) o ní mluvil nějaký pátek. Původně se měla jmenovat Oběd roku: na znamení kapitánových dvou neřestí - nabubřelosti a lásky k fast-foodovému jídlu. Nakonec je z ní rovnou Demolice. Hip-hop, který má potenciál dostat i ty, co tento žánr z duše nenávidí. Kapitán Demo je totiž figurka, jakou u nás nenajdete. Maximálně sebevědomý egoman, který si ujíždí na hranolkách a pokleslých osmdesátkách a z nadhledu svého vycpaného panděra se rozhodl glosovat český šoubyznys. Posluchačům slíbí pecku, a pak je nechá deset minut čekat. Když se mu zrovna nechce, vyhlásí přestávku a lidi na koncertě nechá pět minut hledět na hrající si koťata. Nebo po nich hodí hamburger. Z patetického srdcebolu Dalibora Jandy Kde jsi udělá Kejsy. Ale taky nepřímo naráží na zkušenosti "toho druhého", Jiřího Buriana, co se 15 let se Southpaw sám marně snažil prorazit z pozice klubové kapely. I díky tomu Demolice není jen hříčka a hozený bobek na všechny silikonové celebrity, ale nahrávka, která má přesah. Není to jen demo, je to plná verze. A kdekoli ji pustíte, pozvedne náladu. Testováno na lidech.
Hodnocení: 85 %
Sto zvířat - Hraju na klavír v bordelu
Žánr: ska
Sto zvířat zvolili pro svoji novou desku hodně dobrý název. A od začátku na ní sázejí trefné písně. Třeba Lustr. O holce, která stojí za pomilování do doby, než promluví. Nebo Tango za generála Terreda. Tango za naše osobní hrdiny. Tango za všechny chlápky, jako je můj děda, kterého kromě mě skoro nikdo nezná, ale kdybyste někdy ochutnali, jak vaří fantastickou polívku, tak byste věděli, v čem je tenhle muž, co usíná v sedm večer, zásadní. Jiný song: Na římse, vtipná filipika za života muže, který se zatím neusadil. Jediný problém mám s trochu rutinní ska formou, zvukově na desce není moc překvapení a texty převyšují aranžmá. Nahrávka je jako duet s Radůzou na ní obsažený, již zmíněné Tango za generála Terreda. Není to deska, která by scénu zasáhla jako Ty vole na základní škole, ale je to ryzí platna těch našich osobních generálů, s kterými sdílíme domácnost a kterých je prostě ve světě krizí, metylů a klavírů na nesprávných místech potřeba.
Hodnocení: 78 %
Pavel Bobek - Kruhy
Žánr: country
Ehm, Pavel Bobek, to není jen ten chlapík, co v České sodě zpíval "Pojď stoupat jak dým…" Svoji hudební kariéru postavil sice na zdánlivě jednoduché interpretaci amerického country, ale interpretaci natolik osobité, že de facto u nás nikdy neměl vážnou konkurenci. A nově vydal desku Kruhy, kterou předchází slušná pověst. Řeči o tom, že jde o podobně zásadní desku, jako jsou Starý časy Václava Neckáře, bych bral s rezervou: Bobek na rozdíl od Neckáře pořád využívá převzatých (byť méně známých a nijak prvoplánových) melodií a taky zvukově udělal mnohem usedlejší nahrávku než Neckář. Ale přesto je to poctivé a svým způsobem (jakkoli jde o oxymóron) moderní country, co si nevystačí jen s kytarou a občas má příjemnou, až swingovou atmosféru (skladba Sen potkáš za prvním rohem). Můžete si být jisti, že nic jemu podobného široko neuslyšíte. Tož proč mu nedat šanci.
Hodnocení: 70 %
V příštím Kulturáku se těšte: na novou desku Green Day, P!nk, comeback No Doubt, The Killers nebo v Americe veleúspěšného Dave Matthews Bandu. A důkladně si poslechneme také nového Boba Dylana a naši Radůzu.
Desky, který jsou různě hezký, poslouchá a hodnotí Ondřej Leinert. Chcete, aby si poslechl a ohodnotil i jiné desky? Myslíte si, že to dělá dobře, nebo blbě? Napište mu na email: ondrej.leinert@denik.cz.
Článek byl uveřejněn v rámci přílohy Pražského deníku, třetího čísla magazínu Kulturák.
