Radka Fišarová: Synkovi se líbí, jak mi při zpívání vibruje hrudník

V příjemné atmosféře se neslo i naše odpolední povídání v herecké šatně. Zatímco mi Radka vyprávěla o své nové roli v muzikálu Casanova, o tom, jak začala zpívat francouzsky bez znalosti jediného francouzského slovíčka nebo o svém ročním synovi Oskarovi, přerušilo nás několikrát „hlášení" paní inspicientky, která právě dávala v hledišti rady hercům zkoušejícím představení Kat Mydlář. Několikrát jsme se tedy dozvěděli, že „jsme na pitevně", „projedeme si to ještě jednou", nebo „teď tam přijde Jesenius".

V čem se liší Casanova od jiných muzikálů, ve kterých jste dosud vystupovala?

K základu pravého muzikálu, jaký jsem zažila třeba před lety v Evitě, patří zpívající company. To se v našich muzikálech téměř vyrušilo, sbory v nich bývají pouze na nahrávkách, ale Casanova je v tomto opět klasický muzikál se živou company. To je bezpochyby jen a jen ku prospěchu. Je to různorodější a barevnější, protože nahrávky obyčejně nazpívají dva až tři lidé, kdežto v company je hlasů více a pokaždé se liší. A samozřejmě že živá hudba je také lepší než playback.

Dostala jste se do muzikálu přes konkurz, nebo vás oslovili tvůrci?

Prošla jsem klasickým konkurzem, ostatně tak jako dosud do většiny muzikálů. Až na výjimky, které se týkají hlavně spolupráce s oblastními divadly, se účastním konkurzů na každé představení.

Muzikálové zkušenosti byste ale mohla rozdávat – nepovažujete castingy trochu jako rutinu?

Vůbec ne, dokonce při nich mívám pořád velkou trému. Řekla bych, že jsem před nimi daleko více vystresovaná než před představením. Každý si myslí, že už mě všichni znají, že už mě stokrát slyšeli, a konkurzů se proto účastnit nemusím, ale vůbec to tak není. Na casting mohou tvůrci vybrat písničku, kde můžete ukázat úplně jinou hlasovou polohu, takže svůj význam určitě mají. V oblibě je ale nemám a myslím, že za všechny své kolegy mohu říct, že konkurzy vážně nemáme rádi (smích).

Zrovna do muzikálu Casanova se přes konkurz dostalo hodně zpěváků – nováčků. Jak se vám s nimi spolupracuje?

Dostalo do něj příležitost několik lidí, kteří hrají Casanovu v létě na nádvoří zámku Hluboká nad Vltavou. A je to dobře, protože jsou moc šikovní a je mezi nimi mnoho kvalitních zpěváků a zpěvaček. Tento muzikál je specifický v tom, že obsahuje výraznou dívčí company, což je neobvyklé, protože většina muzikálů stojí na řadě mužských rolí a maximálně třech ženských. Moc se mi tato změna líbí, představení má i díky tomu hezkou atmosféru. Jinak ale moc nevnímám, jestli hraji s novými kolegy nebo s lidmi jako je třeba Pepa Vojtek nebo Bohouš Josef, se kterými jsem už účinkovala mnohokrát. S každou rolí přináší každý něco nového a upřímně mohu říct, že například ani s Pepou nebo Bohouškem se nenudím (smích).

Jak se vám líbí vaše komediální role Karolíny z Dubna?

Už nějakou dobu jsem si přála hrát roli, která nebude dramatická a vážná jako většina rolí, které představuji. Chtěla jsem už něco jiného než nešťastnou královnu, ženu zhýralou láskou nebo hrdinku, která zemře. Jsem za Karolínu moc ráda, je to velmi rozverná a veselá dáma a konečně si mohu trochu zablbnout (smích). Také jsem si díky této roli uvědomila, že to vůbec není legrace dělat legraci. Není jednoduché rozdávat v každé scéně energii a šťávu, ne vždy má na to člověk sílu. Takže se občas dost zapotím.

Kromě Casanovy v současnosti také zkoušíte s Jihočeským divadlem roli Káči v představení Divotvorný hrnec, které se bude hrát v Českém Krumlově. Láká vás vyhlášený letní amfiteátr v prostorách zámeckého parku?

Moc se na to těším, stejnou roli jsem tam hrála už před dvanácti lety. Je to pro mě velké zpestření a doslova srdeční záležitost. Tehdy jsem dostala nabídku od režiséra Gustava Skály a představení jsme hráli tuším tři léta. Letos mě Jihočeské divadlo oslovilo znovu, tentokrát představení režíruje pan Josef Průdek a opět se setkám třeba s Ondřejem Veselým či Honzou Křížem. Bude to pro mě příjemné zpestření léta v krásném prostředí a hlavně s fajn lidmi.

Pro většinu lidí jste muzikálová zpěvačka, vaší doménou jsou ale šansony. Jak jste se k tomuto žánru, typickému hlavně pro Francii, dostala?

Díky představení „Edith, vrabčák z předměstí„ plzeňského divadla J. K. Tyla, ke kterému mě přizvali choreograf Libor Vaculík a hudební skladatel Petr Malásek. Už před třinácti lety (smích). Sice mě v počátku nahrávky Edith moc nebraly, ale po přečtení Editina životního příběhu se mi začala dostávat pod kůži. Zjistila jsem, že jsme narozeny ve stejný den a připadalo mi to osudové.
Díky představení se začaly objevovat poptávky na vystoupení, a tak jsem postupně začala budovat repertoár nejprve z pístní Edith a pak i dalších francouzských hudebníků. Začala jsem spolupracovat s Jazztriem Vládi Strnada, s akordeonisty Jankou Bezpalcovou a Sašou Yasinskim a později i s různými orchestry. Takže již nějaký rok jezdíme s programem věnovaným šansonům s názvem „Malá pocta velké Edith".

close zoom_in

Umíte francouzsky?

Velmi špatně, stále se učím. Prvních osm let, co jsem šansony zpívala, jsem neuměla ani slovo. Potom jsem jednou zpívala na koncertě svou vlastní skladbu a uvědomila jsem si, jak moc mi vadí, že ve francouzštině znám jen zběžný překlad. Tak jsem oslovila kamarádku Barušku, která mi stále dává lekce francouzštiny, abych věděla, co lidem vyprávím.

Pracovně jste velmi vytížená, ačkoli máte ročního syna. Nemrzí vás, že si s ním neužijete chvíle na mateřské dovolené?

Neplánovala jsem, že návrat do práce bude až tak rychlý. Už po šestinedělí mě v divadle poprosili, jestli bych zaskočila za kolegyni v muzikálu Quasimodo, a tak jsem je nechtěla nechat na holičkách. Pak jsem měla sice ještě měsíc pauzu, ale poté už jsem začala opět hrát v představení Edith, vrabčák z předměstí. A po letních prázdninách se mi rozjely i další pracovní závazky. Je pravda, že je mi občas líto, že nejsem se synem pořád, ale také vím, že nejsme zdaleka jediní rodiče, kteří musí pracovat „při mateřské".

Jak to řešíte? Máte chůvu?

Naší hlavní chůvou je můj tatínek a vůbec všichni prarodiče. Což je skvělé, jsme jim moc zavázaní. A samozřejmě se Jiřkou (Jiří Hána, otec, herec Divadla ABC pozn. red.) snažíme v péči o Oskárka prostřídat a vše časově sladit. A když je nejhůř, tak máme v záloze jednu bezva paní.

Zpíváte si doma s Oskárkem?

Samozřejmě. Doma zpívám často, když se učím nové role, ale i jen tak pro radost, vymýšlím si pro Oskárka písničky. Moc se mu to líbí a vždycky mi sahá na hrudník a směje se, jak při zpěvu vibruje (smích). Nebo se mi také kouká do krku a líbí se mu, co při zpívání dělá ten zadní lalok…

Berete ho s sebou i na vystoupení?

Na koncertě nebo divadelním představení ještě nebyl, ale byl se mnou na několika zkouškách – třeba na novoroční koncert, který jsme měli s Filharmonií Hradec Králové v Rudolfinu, tam dokonce usnul (smích). Na koncertě v Žilině se mu moc líbilo mezi hudebními nástroji v orchestru, zahrál si tam na klavír, zabrnkal si na harfu… Myslím si, že muzika je pro něj úplně přirozená. Však ji také poslouchal od rána do večera už v bříšku.