Vikýře Play. Přiznám se, že když jsem poprvé na Malostranském náměstí zahlédl tento nápis, netušil jsem, o co jde. Jak výstava vznikla?

Projekt má už docela dlouhou historii a to, co je možno teď vidět na renesanční půdě Malostranské Besedy, je jeho poslední článek. Jmenuje se Vikýře Play, protože se vždycky inspirujeme tím, jak vypadá prostor, pro který tvoříme. V tomto případě vznikla kolekce nástrojů, která akusticky vyhovuje prostředí této půdy. Je to šito přímo na míru.

Člověka napadá: jak můžete ušít na míru nástroje takové půdě?

Samotná půda je natolik krásná, že by stálo zato se na ni podívat, i kdyby tu nebylo vůbec nic. Už jen proto, že je to jedna z mála zachovaných renesančních půd s takzvaným hambalkovým krovem a jsou z ní krásné výhledy. Krovy, které se tu nacházejí, mají systém trámů, jež štěpí zvuk a vytvářejí příjemnou akustiku pro zvukové nástroje. Tyto zde převažují. Ale ukazujeme tu i optické nástroje, třeba camera obscura, z které můžete pozorovat dění na Malostranském náměstí tak trochu jinýma „očima". Jsou tu taky nástroje kinetické, které se rozhýbají foukáním zkrátka, je to komplex pro všechny smysly.

Už jste říkal, že výstava byla vytvořena ryze pro tento prostor. Co ji ale předcházelo?

První interaktivní výstup jsem měl v roce 2000 v Rudolfinu. Od roku 2005 pak spolupracuji s Jiřím a Radanou Waldovými z občanského sdružení Audabiac, které pro děti z dětských domovů vytváří prázdninové pobyty, zajišťuje jim workshopy pod vedením různých umělců. Začali jsme výstavou Orbis Pictus v Paříži, jejímž spojujícím prvkem byly myšlenky Jana Amose Komenského. A od té doby jsme pod hlavičkou Play udělali takových výstav vázaných na konkrétní místo několik. Naše expozice tvoří jeviště, ve kterém každý může uvolnit své tvůrčí síly a všemi smysly poznávat sebe sama… Své vnímání. Otevřít se a být v komunikaci s dalšími, kteří na výstavu přijdou, třeba se ani neznají, ale prostřednictvím této hry se propojí. Je to takové místo setkání, kde dochází k řadě nečekaných, příjemných setkání. To prostředí je natolik herně zmagnetizováno, že působí na všechny generace.

Jak velká část nástrojů byla vytvořena speciálně pro tuto malostranskou půdu?

Většina. Například v centrální věži je nástroj Ondřeje Smeykala Zvonice, který je umístěn přímo pod zvonem. Zajímavý je nástroj Petra Koreckého Trifon, který umožňuje třem hráčům zahrát si společně píseň. Vůbec jsme se vzájemně snažili nástroje vyladit, takže se může stát, že i když hrají lidé na úplně jiné straně podkroví, vzájemně spolu souzní.

Všiml jsem si, že tvůrci u nástrojů hodně popouštěli uzdu fantazie. Který z nich je podle vás vůbec nejneobvyklejší?

Opravdu hodně neobvyklá je Lavička na výsluní od Jiřího Konvrzka. Funguje na principu šlapadla, jakobyste jeli po jezeře a hráli na takový zvláštní varhano-flašinetářský nástroj, který je navíc velmi originální i vizuálně. Těžko se to popisuje, člověk ho musí vidět.