Zjevně je psal pouze sám pro sebe, často jen ve stručných heslech jako připomínku toho, co aktuálně řešil a promýšlel, přičemž nikdy nepočítal s tím, že by tyto zápisky měly být publikovány. Dokonce zvažoval jejich zničení: v osmdesátých letech se chystal, že je spálí v Prokopském údolí, připomněl Roman Šantora ze Skautské nadace Jaroslava Foglara, který se na přípravě knihy vydané nakladatelstvím Albatros velice aktivně podílel.

„Nakonec se je rozhodl uchovat a svěřil je spolu s ostatní písemnou pozůstalostí Literárnímu archivu Památníku národního písemnictví,“ konstatoval.

Editor poznal Foglara jako člen oddílu

Jestřába, jak zněla Foglarova skautská přezdívka, deníky představí tak, jak jej příznivci neznají. Je to úplně jiný Foglar, než jakého osobně poznal i jeden z editorů knihy Jan Šulc. Seznámil se s ním v roce 1974, když mu bylo devět – a Foglarovi 67. Aktivit jeho oddílu se začal účastnit o tři čtvrtě roku později: poté, co oslavil desáté narozeniny (což byla Jestřábova podmínka) – a členem byl od roku 1975 do září 1979.

Mimochodem: tehdy, za vlády komunistů, nemohlo jít o oddíl skautský, i když se v něm skautovalo naplno; jen se to nevyslovovalo nahlas. A ani se nejmenoval Dvojka, což je s Jestřábem úzce spjato. Hoši od Bobří řeky byli v prvním roce Šulcova členství pionýrským oddílem; jinak by fungovat nemohli. Partu i s Jestřábem (který měl v té době zakázáno veřejné působení – a jako vedoucí vystupoval Zdeněk Prokš, jenž se na řízení běžné činnosti také skutečně aktivně podílel) se pak v roce 1976 podařilo převést pod hlavičku Tělovýchovné jednoty Praga; oddíl pak vystupoval jako TOM: turistický oddíl mládeže.

Zatímco v té době byl Foglar zralým člověkem, který má jasno, a navíc spisovatelskou legendou, práce s deníky z let 1920–1937 ho Šulcovi přiblížila ve zcela jiném světle: jako mladého člověka, který je je plný pochybností a hledání. A někdy i nejistý, ještě bez zkušeností s řešením konfliktů v rámci oddílu i z kontaktu s rodiči.

Vzpomínky skautského vůdce a spisovatele Jaroslava Foglara z archivu Skautská nadace Jaroslava Foglara | Video: Milan Holakovský

Zapisoval si, jak řešil vztahy ve skautském oddílu, který vedl, své životní kroky, nechybí zmínky o literární práci (včetně korespondence s nakladateli, kteří začínajícímu spisovateli sdělovali, že o jeho knížku nemají zájem). Mimochodem: svá díla psal rukou, často obyčejnou tužkou, a teprve když měl dílo hotové, přepsal je na stroji. Psával většinou „venku“, v přírodě; často v okolí Petrova či Pikovic, kde měl chatu u Sázavy a kam jezdili i členové jeho oddílů. A některé knížky vznikaly po dobu, která překvapí: Chatu v Jezerní kotlině začal psát v roce 1935, přičemž vyšla až v roce 1939.

Slova doprovází i spousta obrázků

Výbor z prvních dochovaných deníků plodného autora připravila Skautská nadace Jaroslava Foglara, která disponuje právy k jeho pozůstalosti, společně s nakladatelstvím Albatros. Chystají se vydat i další díly, které pokryjí období let 1938–1948. Podle představ nakladatelství by měly být tři, není však vyloučeno, že nakonec budou čtyři – a celý cyklus pětidílný.

Magdaléna Černá ze Skautské nadace Jaroslava Foglara v pondělí 17. dubna připomněla, že vedle jedinečného vhledu do Foglarovy každodennosti zájemci v knize najdou také fotografie, dobové plakáty či úryvky z kronik. Nebo když si autor zapsal, že právě dokončil článek do Mladého hlasatele, citace z tohoto konkrétního textu. Lze ostatně sledovat zrod samotného časopisu pro mládež, na počátku s názvem Malý hlasatel, jehož koncept navrhl Melantrichu právě Foglar. Původně však spolupracoval pouze jako externista – a raketový nárůst zájmu i prodeje přišel až později, kdy se redaktorem on sám.

Velkou pozornost deníkové záznamy věnují tomu, co Foglar označil za nejhorší věc ve svém životě. Když skautské oddíly měly v prvorepublikové Praze problém s hledáním kluboven, pořídil v Děčíně vyřazený parník a na několik let jej zakotvil u dnešního Dvořákova nábřeží, aby se jejich členové měli kde scházet. Chlapcům se to líbilo, obzvlášť vyjížďky na záchranném člunu po schůzkách – Foglarovi však loď pojmenovaná Skaut přinášela spoustu starostí.

S více než 60 metrů dlouhým a 12 metrů širokým plavidlem, do kterého tekla voda, měl problémy: nakonec byl rád, že se ho zbavil (přičemž doslova odpočítával dny, kdy už bude toto břemeno minulostí). Ne náhodou proto nadace knihu novou představila v klubových prostorách sdružení Gemini u Kosárkova nábřeží: jednak jde o klubovnu, kterou míval Foglar rád, jednak je z jejích oken vidět místo, kde tato loď kotvila.

Zápisky desetiletého kluka někdo ukradl

Deníky, v nichž nechybí ani podrobné záznamy o počasí, si Foglar psal po celý život – a také to radil (byť často ne s valným ohlasem) členům svých oddílů. Třeba po dvaceti letech se budete moci podívat, co jste dnes dělali a už jste na to zapomněli, říkal chlapcům. Poněkud ale překvapí, že on sám se ke svým zápiskům zřejmě nevracel.

Naznačuje to autobiografická kniha Život v poklusu, při jejíž přípravě zjevně spoléhal jen na paměť: objevují se nepřesnosti v datech i ve faktech. Deníkové záznamy přitom prozrazují, že měl kde si vše ověřit. Zápisky si vedl (byť později už s menší pravidelností) až do roku 1994, kdy mu bylo 87 let.

Psát deník Foglar začal už v dětství. Nejstarší svazek, který si pozdější spisovatel vedl jako desetiletý hoch, je dnes nezvěstný; byl v roce 1998 ukraden společně s modelem hlavolamu ježek v kleci z výstavy v Muzeu hlavního města Prahy, uspořádané k autorovým devadesátinám.

Nový knižní výbor tak začíná ukázkami z deníčku třináctiletého chlapce, který v roce 1920 na ozdravném pobytu ve Švýcarsku pásl krávy a pomáhal sklízet ovoce. Jiného ražení už je deník ze skautského tábora z roku 1927, kdy se dvacetiletý Jestřáb stal vůdcem pražské Dvojky. V záznamech z let 1934–1937 pak lze sledovat nezdary i první úspěchy začínajícího spisovatele, který pak byl nejplodnější v době německé okupace a v období krátce po druhé světové válce.