Bylo nebylo jedno nádraží. A kousek od něj, pár desítek metrů od poslední výhybky, byl vidět velký stadion. Hrával se na něm tenis. Mašinky, když kolem něj projížděly a hrál se nějaký důležitý zápas, moc dobře věděly, že nesmí houkat, aby hráče nerušily…

Ne každá mašinka to ale vydržela. Třeba červená Barborka. Byla u vytržení, když se alespoň na chvíli mohla koukat. A díky trumpetě pomáhala fandit. To bylo haló! A vypráví se dokonce o tom, že jednou tenistům pomohla k důležitému vítězství… Jak to tehdy bylo?

Od rána bylo nádraží plné lidí. Přijížděli ze všech směrů. Měli vlajky, šály, bubny. Byla to předzvěst toho, že se hrála nějaká velká tenisová bitva. Barborka byla jak na trní. Naslouchala cestujícím a věděla, že se hraje 
o velký křišťálový pohár. Prý o salátovou mísu, ale to moc dobře nechápala. A prý že Češi hrají s Amerikou. „Tak u toho musím být," pomyslela si. Přála si také, aby nemusela nikam jet. To by
o tenis mohla přijít.

close O ztracené drezíně. Jedna z ilustrací Janise Mahbouliho v knize Pohádky z nádraží. zoom_in

Stadion se zaplnil do posledního místečka. Barborka ale měla dobrý výhled. Od poslední výhybky. Nebyla sama. I ostatní mašinky zajímalo, co že se tam vlastně děje. Od Barborky se dozvěděly, co potřebovaly. „Hlavně musíte být tiše, nesmíte rušit. To by se na nás moc zlobili a příště už by nás třeba nenechali koukat."

Musel to být velký zápas. Lidi v hledišti fandili a Češi vedli. Konec ale ještě nebyl. Bojovalo se a bojovalo. Barborka se vžila do zápasu. 
V duchu fandila. Až to přišlo. Neudržela se a pořádně nahlas zahoukala. Celý stadion ztichl, všichni se ohlíželi ke kolejím, kde se Barborka moc a moc styděla. „Ach ne, to se přece nedělá," uvědomovala si. Ráda by se omluvila, jenže to mašinky neumí. Naštěstí se za chvíli znovu začalo hrát 
a středem pozornosti byl opět jen a jen velký zápas. Fanoušci si ho užívali a brzy mohli slavit. Český tým totiž dokázal vyhrát a i Barborka viděla mohutný pohár pro vítěze. Byl krásný,
s podstavcem. A velký. Snad metr. Musel být pořádně těžký. Jeden člověk by ho asi sám neuzvedl.

Večer odvezla domů spokojené fanoušky a druhý den si prohlížela noviny, které starší pán odložil na sedačce. Nevěřila svým očím. Bylo tam napsáno: „MAŠINKA POMOHLA 
K POHÁRU!" Jak? Tím zahoukáním přece. Hráči to brali jako povzbuzení a trofej, i díky Barborce, opravdu vyhráli.

close Obal knihy Pohádky z nádraží od spisovatele Pavla Petra. zoom_in

…o autorovi knihy Pohádky z nádraží close Autor knihy Pohádky z nádraží Pavel Petr. zoom_in Pavel Petr, 48 let. Rodák z Mladé Boleslavi se vyučil v oboru Železničář, pracoval jako průvodčí i jako výpravčí na vlečce v mladoboleslavské automobilce. Od malička měl sen, stát se sportovním novinářem. Přes týdeník Bony a časopis automobilky Škoda Mobil se dostal k mikrofonu v Českém rozhlase Region a následně také na Radiožurnálu. Komentoval na čtyřech hokejových světových šampionátech v ledním hokeji i zimní olympiádě v Soči. S druhou manželkou Janou mají syna Matyáše, bydlí v Luštěnicích u Mladé Boleslavi.

…o autorovi ilustrací v knize Pohádky z nádraží close Ilustrátor knihy Pohádky z nádraží Janis Mahbouli. zoom_in Janis Mahbouli, 16 let. Tvrdí, že kreslí od dvou let, kdy se snažil vytvářet vodovkami různé jednoduché malby při cestě s rodiči po Austrálii. V současnosti studuje Střední odbornou školu cestovního ruchu a grafického designu v Pardubicích. V budoucnu by se chtěl živit jako televizní komentátor nebo rozhlasový reportér. Baví ho malba barvami, má navíc zájem o tradice a kultury různých států světa. Jednou si přeje mít velmi barevný a kontrastní byt. Pohádky z nádraží jsou jeho premiérou ve světě knižních ilustrací. Věří, že z ní bude hodně čerpat.