Po výstavě Hnízda her, Orbis Pictus a řadě jiných přichází Petr Nikl a další výtvarníci s novou pozoruhodnou expozicí – Play. V pražské galerii Mánes ji otevřou už dnes, od zítřka bude přístupná veřejnosti. Je to asi poprvé v historii Mánesu, kdy si tu mohou návštěvníci hrát s exponáty, a to až do zemdlení. Každodenní proměny výstavy, kterou pořádá občanské sdružení Audabiac s Nadací českého výtvarného umění, navíc zachytí videozáznam.

Vymysleli jste Play pro Mánes nebo to bylo naopak?
Nápad přišel zhruba před rokem. Když jsme s kamarády hledali vhodné prostory, náhodně vyšel Mánes. Měl být v tuto dobu už zavřený kvůli rekonstrukci, ale vyšli nám vstříc. Chtěli jsme se vrátit materiálově k určitému rozzdrobnění, k tomu, co bylo už před lety právě v Hnízdech her. Jsou tu i některé věci z Orbis Pictus, ale devadesát procent děl je nových.

Návštěvníky necháte si s exponáty hrát. Některé jsou ale docela subtilní. Počítáte s tím, že se něco zničí?
Samozřejmě. Některé věci nepřežijí, ale s amortizací se počítá – ostatně někdy to i zničené vypadá úžasně. Musím ale říct, že navzdory interaktivitě našich výstav jsme zatím v minulosti přišli tak o dva exponáty. Jeden plexisklový a jeden z filcu. Dopadly jako v pohádce o třech prasátkách, co staví domeček…

Co všechno v Mánesu najdeme?
Jakési čtyři vrstvy. Horní část je hra s materiály, dole je to temné, sofistikovanější, s optickými instalacemi. Třetí jsou workshopy s pódiem a večerními koncerty a čtvrtá je leporelohra s barem a kuchyní, kde se můžete i najíst. Využili jsme toho, že Mánes má svou restauraci. Na hladině Vltavy budou navíc umístěny dvě ocelové koule Čestmíra Sušky a zvenku bude na zdi Mánesu díky projekci vidět, co se děje uvnitř.

Může přijít na výstavu opravdu každý?
Ano. Možná jen ty úplně malé děti bych hlídal. Začali jsme tyhle expozice dělat proto, abychom obnažili to spontánní v člověku. Není důležité, kolik je tomu, kdo sem přijde. A z jaké společenské vrstvy. Máme zkušenost, že chodí celá ulice. Lidé si to řeknou, přijdou další a na ně se nabalí zase další. To nás těší. Iniciovat v lidech jejich tvůrčí zónu, zpřístupnit jim možnost, jak kreativitu vnímat, jak se jí nebát, opustit názor, že umělci jsou cosi z Marsu a dělají si pro sebe umělé světy. Lidi by měli pochopit, že se to týká i jich. Jejich volba je svobodná, neříkáme jim, co mají na výstavě dělat, s čím si hrát, necháme je to objevovat samotné.

Umí si Češi hrát? Ve srovnání s jinými národy?
Když vytvoříte podmínky, nic není těžké. Když člověk cítí, že je ve volném prostoru, kde mu nikdo nebrání, chytne se. To platí u nás stejně jako jinde. Neviděl jsem nikoho v odstupu, studu. Naopak musíme někdy brzdit skoro anarchistickou náladu. Jsem zvědav, jestli i tady nebudou lítat vzduchem kostky…

Opravdu vaší výstavou nebloumal nikdy žádný suchar odmítající vaše hry?
To víte, že ano. Ale spočítal bych je na prstech. Většinou jde o lidi, kteří neumí odblokovat zábrany. Lidi s tendencí vychovávat, vnitřně sterilní. Mají pocit, že takhle se to nemá dělat. Třeba někteří pedagogové. Chybí jim popisky, cedule, čáry na zemi, mají dojem, že tenhle tvůrčí chaos je vlastně nepořádek, špína, hygienicky špatný. A postaví se k tomu negativně.

Přijdou na vaše výstavy třeba i děti a mládež, která propadla magii počítačových her?
To nevím. Doufám, že ano. V téhle přetechnizované době vzniká nebezpečí odcizení. Je to existencialismus jak bič. Internet je fajn, ale systém počítačových her je nastaven na principu adrenalinu a akčnosti, ovšem s nulovou komunikací. Ty hry jsou zahleděné do sebe, nevnímáte čas, jen si odžijete nějaké emoce. Ale nekomunikujete s jiným člověkem.

Co facebook? Ten asi nemáte rád?
K něčemu je určitě dobrý. Viz causa vajíčka na Paroubka. Je zbraní, jak něco nahradit. Ale je to pořád jen náhražka.