Paříž Orientu v českých městech. Praha uvidí nejlepší artisty světa

Do České republiky zavítá Čínský národní cirkus již potřetí. Od 18. do 23. března vystoupí v Liberci, Ostravě, Brně, Pardubicích, v Praze a Českých Budějovicích. Do metropole zavítá mezinárodní show 22. března, kdy se divákům představí od 14 a od 19 hodin v Kongresovém centru.

Mladý soubor výjimečných artistů z Říše středu představí publiku prostřednictvím unikátních akrobatických sestav show, při kterých se divákům tají dech. Těšit se mohou na vzpírání, žonglování a točení talíři. Akrobaté jsou díky „vnitřní síle" Chi Kung imunní vůči čepelím dýk, hadí muži a ženy stojí na rukou a dělají salta, kouzlí, zápasí a simulují zvířecí pohyby v bojových tancích…

„Tradice čínské akrobatiky a artistiky je stará víc než dva tisíce let. Už tehdy Číňané pořádali pro svého císaře slavnosti, na kterých vystupovalo až třicet tisíc akrobatů," podotýká spolupracovník Čínského národního cirkusu Ladislav Knos.

Celoživotní cirkusák Ladislav Knos: Málokdo ví, že u nás Cirkus Humberto vznikl z nařízení komunistické vlády

close zoom_in Ladislav Knos si od roku 1966 plní sen, který si vysnil jako dítě při četbě Bassova románu Cirkus Humberto. Nějaký čas sice pracoval u ČSAD, nyní už ale téměř půl století působí u cirkusu. Dva roky řediteloval i své románové modle, díky cirkusu se navíc za totality podíval do míst, kam se obyčejný člověk jen stěží dostal.

Ačkoli po sametové revoluci nastaly u nás cirkusu krušné časy, Ladislav Knos u tohoto odvětví zůstal, a po roce 1989 se dokonce přesunul ještě více na východ… Nyní k nám přiváží ve spolupráci s firmou Ticket-Art unikátní světovou show Čínského národního cirkusu.

Od roku 1966 působíte u cirkusu. Stále vás tato práce naplňuje?

Ano, ano (směje se). V mém případě to bylo tak nějak dáno, už v dětství jsem si přál u cirkusu pracovat.

Takže se vám touto profesí splnil životní sen?

Asi ano, i když cesta k tomu splnění byla delší. Jako asi osmiletý kluk jsem si zamiloval román Eduarda Basse Cirkus Humberto, říkal jsem si, to by bylo fajn, kdybych byl jednou ředitelem cirkusu. Život se ale ubíral jinou cestou, já ani nejsem z cirkusácké rodiny, takže jsem po základní škole vystudoval průmyslovku, po vojně jsem pracoval u ČSAD jako řidič a garážmistr. No a v roce 1965 jsem si přečetl v novinách inzerát, že Československé cirkusy a varieté hledají garážmistra na turné do Řecka. V té době to u nás bylo s cestováním dost obtížné, tak jsem si řekl, že bych to mohl zkusit.

A vyplatilo se na pozici garážmistra vás přijali, i když se nakonec řecké turné vyvinulo trošku jinak…

Tehdy jsme na Balkán vyjeli z Horních Počernic, přijeli jsme na bulharsko-řecké hranice, ale do Řecka už jsme nedojeli, protože tam tehdy začala nějaká občanská válka. Zůstali jsme tedy na turné v Bulharsku, poněvadž Bulharské cirkusy byly tehdy naším bratrským partnerem, Bulharsko bylo členem RVHP. Pochopitelně byl zapotřebí i nějaký tým, který se o nás bude starat, a v tom týmu bylo jedno moc hezké černovlasé děvče, Bulharka, kterou jsem si už koncem sezony vezl do Čech jako manželku (směje se). Od té doby jsme začali po světě cestovat společně.

Postupem času jste se pak v roce 1979 stal také ředitelem vysněného Cirkusu Humberto.

Po třinácti letech práce u cirkusu se mi ten sen opravdu splnil (směje se).

Byla realita taková, jakou jste si vysnil?

Po té době, co jsem u cirkusu pracoval, jsem věděl, co čeho asi jdu, že to až tak idylické jako v románu Eduarda Basse nebude. Cirkus je tvrdá práce, která člověka vysává jak psychicky, tak fyzicky, máte velkou zodpovědnost. Na druhou stranu je v ale i v tom románu spousta pravdy.

Asi ani Eduard Bass si nepředstavoval, že u nás vznikne stejnojmenný cirkus podle jeho díla z nařízení komunistické vlády.

To dneska málokdo ví. V roce 1953 v Československu existovalo asi dvanáct cirkusů, které byly v tomto roce zestátněné. Tehdejší ministr kultury Václav Kopecký, o kterém se říkalo, že byl vrahem české kultury, udělal ale v tu dobu alespoň něco sympatického na jeho příkaz se musel jeden ze státních cirkusů jmenovat Cirkus Humberto. Čili to není žádná historie, tradice, byla to pouze literární vize pana Basse. Až v roce 1953 na pokyn seshora vznikl Cirkus Humberto, který měl už jen z principu jméno a značku.

Předpokládám, že jste s cirkusem, který má takový název, vedl dost kočovný život?

Cirkus Huberto se pohyboval hlavně po Československu, ale v roce 1980 jsem začal pracovat u Cirkusu Praga, který jsem vyvezl až do střední Asie, do bývalého Sovětského svazu. Hostovali jsme v takových městech jako Buchara či Samarkand, nebo ve městech na Kavkazu, kde se dneska usilovně válčí. Bylo to tam nádherné, krásná příroda i velmi přátelští lidé.

close zoom_in Na co z těchto cest vzpomínáte nejraději?

Vždycky jsme se těšili velice vstřícnému přijetí. Cirkus měl kapacitu 3 tisíce míst a každý divák, který tam šel, přišel s kyticí květin. Při finále je pokaždé naházeli do manéže, potom jsme měli plný vlek květin a naše maringotky vypadaly jako květinové salony. Vždycky jsme pak těmi rostlinami živili slony (směje se).

Co naopak až tak ideální nebylo?

Samozřejmě panovala tvrdá realita, počasí, mrazy, sníh. Například v roce 1982 jsme měli premiéru v Ašchabádu, kde v životě neviděli sníh. No a přijeli jsme 8. března na tehdy velmi vážený Mezinárodní den žen s cirkusem na místo, a zrovna napadl. Byl to tehdy velký problém, všechny vstupenky prodané, nevěděli jsme, co máme dělat. Ale nakonec jsme to nějak zvládli.

Předpokládám, že počasí nebylo jedinou potíží na vašich štacích.

Pochopitelně, přepravovali jsme se tehdy po štacích vlakem, vzdálenosti do čtyř set kilometrů jsme jezdili po vlastní ose. Při jednom takovém přejezdu v zimě, kdy si už lidé v maringotkách topili kamínky, se stalo, že si jeden cirkusák ze své maringotky odběhl do vedlejší maringotky ke kolegovi, a od těch kamínek celá maringotka chytla, jak se vlak za jízdy ve větru kymácel. Štěstí bylo, že šlo o předposlední maringotku, a tak shořela pouze ta, zato ale do mrtě. Zaplaťpánbůh se tehdy nikomu nic nestalo.

Jak se k cirkusu stavěla tehdejší komunistická vláda?

Cirkus byla v podstatě lidová zábava, a také ji navštěvovalo velké množství lidí. My jsme tehdy v Sovětském svazu měli v cirkusu za sezonu víc jak milion lidí, to jsou nepředstavitelná čísla. Bralo se to tak, že se upevňuje československo-sovětské přátelství. Stejně tak jako jsme jezdili my do SSSR, jezdili sovětští cirkusáci s vlastními programy také k nám.

Podléhala cirkusová vystoupení cenzuře?

To ne, cirkus je internacionální záležitost a politika do něj nepatří. Pamatuji si ale na situaci, kdy jsem byl v roce 1968 s cirkusem v NDR. Když k nám vpadla vojska Varšavské smlouvy, zrovna jsme hostovali nedaleko hranic ve městě Plauen. Němečtí soudruzi si tehdy nevěděli rady, co s námi, protože obyvatelé NDR nám samozřejmě fandili. Tehdy se proto uvažovalo o tom, že se celé hostování zruší a pojedeme domů. Nakonec se to zvládlo, akorát na konci představení se bez ohledu na osmašedesátý rok zpíval takový pochod, jehož součástí bylo „My Prahu nedáme, radši ji zbouráme". Tato pasáž se musela zrušit, vymazat z představení. Samozřejmě jsme taky v publiku viděli človíčky, o kterých nám bylo jasné, že se nepřišli jen potěšit z představení, ale nejspíš patřili k tajné policii, která sledovala, jestli tam někdo nedělá problémové věci.

close zoom_in Když porovnáte fungování cirkusu před a po roce 1989, jaké jsou rozdíly?

Velké, a změny vedly bohužel hlavně k horšímu. Československé cirkusy a varieté byla státní příspěvková organizace, fungovali jsme tedy na základě státního plánování. Když jsme šli do mínusu, stát nějakou část uhradil a pořád se to dalo. Po revoluci však byly všechny tři státní cirkusy, které u nás fungovaly, zprivatizované, a začala tu vznikat spousta malých cirkusů. Kvalita samozřejmě upadala, žádný z nich už není to, co býval Cirkus Praga, ve kterém pracoval ansámbl sta lidí, to si už nikdo nemůže dovolit. Tehdy přijel do města jeden cirkus za rok a sešli se tam všichni, bylo neustále vyprodáno a kvalita programů byla o poznání lepší. Málokdo už dnes také ví, jak má správný cirkus vypadat že v něm například hraje dvacetičlenný orchestr namísto dnešních reprodukcí z magnetofonu…

Tušil jste, že přijde státní převrat, když jste už v roce 1988 odešel pracovat na západ k cirkusu Fliegenpilz?

Asi ano, v tom roce jsme byli na turné v Berlíně a nabídli mi pozici manažera cirkusu na západě. Protože už jsem cítil, že se u nás k něčemu schyluje, a že možná nastanou pro cirkus horší časy, požádal jsem naše ředitelství o rok neplacené dovolené. Kupodivu mě pustili a dostal jsem i s manželkou, která nám dělala konferenciérku, smlouvu do Švýcarska. Moc se nám tam líbilo, a když jsme se potom na konci roku 1989 vrátili, okamžitě jsem podal výpověď. Potom už jsem si začal všechno organizovat sám, ať už jsme vyjížděli kamkoli. Takhle jsem se taky v roce 1993 setkal s jedním majitelem velkého cirkusu, který měl v úmyslu provozovat Čínský národní cirkus. Od roku 1995 jsem začal s čínskými cirkusáky a akrobaty jezdit. Fantastický program tehdy postavil rakouský umělec André Heller, a dneska je jednou z nejnavštěvovanějších akcí v Evropě.

Co to čínským umělcům přináší?

V Číně existuje asi tisíc artistických skupin. To, co předvádějí, je řehole, kterou nemůže dělat každý. S cirkusem tam začínají děti v šesti letech, žijí v internátech a denně po škole tvrdě trénují. Všichni se ale nanejvíc snaží i proto, že v případě, že budou dobří, dostanou taky možnost vycestovat na západ.

Shledáváte v tom paralelu se svojí vlastní minulostí, kdy jste za totalitního režimu mohl s cirkusem vycestovat do míst, kam se běžní lidé nepodívali?

Určitě to je takový stimul, cirkusové show pravidelně vyjíždějí na západ a čínští artisté je prezentují ve sportovních halách a v divadlech. Říkám na rovinu, že čínští akrobaté jsou nejlepší na světě, občas jim sice konkuruje nějaký Rus, ale to jsou výjimky. No a letos se už potřetí představí také u nás. Všechna vystoupení bývají bezmezně vyprodána.