Toho by prý – stejně jako jeho kolegy – ani ve snu nenapadlo, že jim Jů a Hele vydrží takhle dlouho. „Několikrát byli z obrazovky staženi, ale nikdy ta pauza netrvala moc dlouho, diváci si je vždy vyžádali zpět díky šťastné kombinaci výtvarna a charakterů," usmíval se Ota Jirák.
Heleho jste převzal po panu Nedělovi – jak dlouho to tedy přesně je, co mu propůjčujete hlas?
Vlastně to bylo tak, že jsem byl na Heleho osloven a souhlasil jsem, jenomže zrovna v tu dobu jsem odjížděl s divadlem na čtyři měsíce do Holandska. A tak jej začal mluvit Milánek Neděla. Po návratu, když se narodila dcerka Terka, jsem se rozhodl, že po světě už jezdit přestanu. Shodou okolností Milánek onemocněl a já jsem byl osloven znovu. Zajel jsem za ním a řekl jsem mu, že za něj zaskočím, než bude v pořádku. Odpověděl mi, že jsem měl Heleho stejně dělat já, tak ať si ho nechám. Takže po necelém roce jsem se stal Helem.
Četla jsem, jak jste našel polohu hlasu pro Heleho – že se vám prý „huba sama zkřivila a mluva byla na světě…". Opravdu to šlo tak hladce?
Huba se mi nezkřivila, ale roztáhla. A už to bylo. A už mi to zůstalo.
Jen pro srovnání – jak tomu bylo v případě mimozemšťana Alfa, který také mluví vašim hlasem? Šlo o podobnou situaci?
Tam to bylo trochu komplikovanější. Jak jsem Alfa uviděl, tak jsem ho nasadil. Pan režisér byl ovšem názoru, že by měl být podobnější originálu, který byl dost unylý a nevýrazný. Zkusil jsem to, ale asi po dvou dílech pan režisér dospěl k závěru, že můj instinkt byl dobrý a tak jsme se k němu vrátili.
Kdybychom se měli bavit čistě o sympatiích – která z těchto dvou figur u vás vede, dá-li se to vůbec říct? Mají Hele i Alf nějaká svá pro a proti, která ale zároveň obdivujete?
Krom toho, že jsou oba chlupatí, jinak si po čertech podobní nejsou. Každého z nich mám raději jinak. K Helemu jsem ovšem víc přirostl. Třicet pět let je třicet pět let.
Výtvarnou podobu dal postavám Stanislav Holý – líbíte se sám sobě jako Hele?
Jak říkám. Láska na první pohled.
Jů a Hele se navzájem oslovují ve třetí osobě z důvodu, aby prý byli blízcí chlapečkům i holčičkám. To bylo dáno předem, nebo k tomu tvůrci dospěli „za pochodu"?
Bylo to dáno a nám všem se to moc líbilo, problém s tím nikdy nebyl. Jen občas některý z autorů na to zapomene, ale nás se to netkne.
Máte tendence někdy zasahovat do scénářů, můžete si dovolit improvizaci? A jaké téma k hovoru s Jůem byste Helemu přál?
Odjakživa se jaksi počítalo s naší invencí a byl jí dopřán prostor – dokonce jsou občas chvíle, kdy je předpokládána. Jako třeba v rozhovorech s hosty. A pak, s loutkoherci jsme už za ta léta tak sehraní, že když si něco „do pusy" přidáme, oni hned reagují. A naopak – když se něco děje na scéně, například upadne rekvizita, s Jirkou Lábusem se toho chytneme a patřičně situaci slovně rozvedeme.
Mám takovou představu, že během natáčení mezi vámi musí docházet k různým úsměvným situacím – pletu se?
Jirka je skvělý a o úsměvné situace není nouze. Jednou po čtené zkoušce nám režisér Vondráček řekl: „Víte kluci, on to autor myslel tak nějak dětsky čistě, ale přes vás to ven pustit nemohu…".
Co byste Helemu popřál do dalších let?
To je jednoduché, aby mu nevyschl humor a aby měl s kamarádem Jůem dětem pořád co říct.
Kliknutím na obrázek ho zvětšíte.
