Zastaví se zde na dobu dvou týdnů, než poputuje do Sofie a dalších evropských měst.

Kurátoři výstavy František Dryje a Bertrand Schmitt přemístili do výstavní podoby svoji knihu z roku 2013 Jan Švankmajer: Možnosti dialogu mezi filmem a volnou tvorbou. Představuje průřez Švankmajerovou vynikající tvorbou, která je vysoce oceňována v Čechách i v zahraničí.

„Pokusili jsme se v jakési významové i důležité zkratce plasticky ilustrovat některé důležité aspekty a souvislosti Švankmajerovy tvůrčí metody a jejích principů, což po mém soudu může fungovat jako impuls k bližšímu nahlédnutí a rozvoji vlastního diváckého porozumění tomuto tajemnému tvůrčímu zjevení," sděluje František Dryje.

Díky spolupráci Českých center se s tvorbou Jana Švankmajera již seznámili návštěvníci v Limě, Sydney a Melbourne. V září výstava pokračuje do Sofie, Budapešti, Bukurešti a Kodaně.

„Nedílnou součástí zahraničních prezentací je i projekce filmů Jídlo, Něco z Alenky a Přežít svůj život. Tedy snímků, jimiž se Švankmajer nesmazatelně vepsal do historie moderní kinematografie," podotýká mluvčí Českých center Petra Jungwirthová.

Jan ŠvankmajerNarodil se 4. září 1934 v Praze.

Vystudoval Vyšší školu uměleckého průmyslu v Praze a loutkářskou katedru DAMU (obor režie a scénografie).

Působil v pražském divadle Semafor, kde také založil skupinu Divadla masek a věnoval se výtvarné tvorbě.

Spolupracoval se souborem Laterny magiky a s Činoherním klubem, svoji výtvarnou tvorbu zasvětil surrealismu.

V roce 1964 vytvořil svůj první film Poslední trik pana Schwarcewalldea a pana Edgara, mezi další patří mj. film Něco z Alenky, Přežít svůj život či krátkometrážní snímek Jídlo.

Spolupracoval na takových vynikajících filmech jako například divácky úspěšných snímcích Adéla ještě nevečeřela, Návštěvníci či Tajemství hradu v Karpatech.

V zahraničí je uznáván jako jeden z nejlepších českých animátorů.

Kurátor výstavy o Janu Švankmajerovi a k jeho životnímu jubileu František Dryje: Jan Švankmajer zřejmě uzavřel smlouvu se samotným Ďáblem a možná i s Pánem Bohem

close Tvorbu Jana Švankmajera lze zařadit mezi světové unikáty surrealismu a jeho zcela osobité naplňování a rozvíjení tohoto principu imaginace. K vidění je nyní v Českém centru Praha. Na snímku kurátor František Dryje (uprostřed). zoom_in Napsat o někom knihu je stejně těžké, jako tohoto člověka pořádně poznat. Kdo pořádá o někom slavném výstavu, sám se přitom svléká do naha. To jsou slova Bohumila Hrabala. A platí to zřejmě i pro kurátory, například Františka Dryje (na snímku vpravo).

Jak dlouho se věnujete tvorbě Jana Švankmajera?

V roce 1979 jsem přišel do Surrealistické skupiny 
v Československu. V organicky plodném prostředí skupinové činnosti a součinnosti bylo běžné a vlastně principiálně dané, že jednotlivci jsou zároveň tvůrčími partnery, spolupracovníky. Významné místo měly například kolektivní interpretační hry, kde jeden autor reagoval na příspěvek druhého, rozvíjel jej a tak dále. Zároveň se tu pěstovala normální analytická kritika, diskutovalo se nad jednotlivými díly a projekty, a já se jen do této tvůrčí a komunikační aktivity zapojil – přičemž jsem samozřejmě nemohl minout nepřehlédnutelný tvůrčí zjev Jana Švankmajera.

Jak hluboký je dialog mezi filmy Jana Švankmajera a jeho volnou výtvarnou tvorbou, o kterém vypovídá výstava k jeho životnímu jubileu?

Z vnějšího pohledu jde 
o vazbu mezi různými výrazovými prostředky, respektive tvůrčími postupy – film jako komplexní, složené médium přebírá a využívá dílčí technické postupy výtvarných oborů. Ve skutečnosti je to ale složitější. Například tu funguje takzvané gestické sochařství, což je jakási švankmajerovská obdoba známé „akční malby" Jacksona Pollocka, kdy tvůrce hněte v různě emocionálně a afektivně založených gestech měkký materiál, hlínu, bahno a podobně, a tím do něho otiskuje své emoce. Když Švankmajer tento svůj hmatový vynález převedl do filmu Zánik domu Usherů, podařilo se mu vlastně zachytit a rozvinout vlastní dynamiku tvůrčího aktu, pořídit záznam vlastního tvůrčího procesu, ale zároveň touto cestou interpretoval v primárně emocionální rovině konkrétní básnický text Edgara Poea. Tuto dynamiku samozřejmě výsledná „gestická socha" jako statický objekt postihnout nedokáže. Takže Švankmajerovi nejde jen o pouhé oživování hotových artefaktů (kreseb, loutek aj.) jako v běžné výtvarné animaci, ale o vyjádření tvůrčího gesta, procesu, který je ze surrealistického hlediska vždy podstatnější než výsledné dílo.

Jak často se s Janem Švankmajerem stýkáte?

Naše kontakty jsou pracovní i přátelské, jedno nelze od druhého oddělit. Rytmus skupinové součinnosti je založen pravidelnými schůzkami, které se konají jednou týdně, ale samozřejmě se vídáme častěji, při různých akcích, aktivitách či jen tak… Jan Švankmajer je fascinující tvůrčí osobnost – jsem přesvědčen, že má někde v podzemí ukryt tajný pekelný zdroj tvůrčí a životní energie. Zřejmě uzavřel smlouvu 
s Ďáblem, jinak si to nedovedu vysvětlit. Zároveň má ovšem také darovací smlouvu s obligátním Pánembohem, jejímž předmětem je talent a nadání, které má ovšem univerzální charakter. Jan Švankmajer patří k těm nemnoha vzácným lidem, kterým jakákoli činnost, fyzická i duševní, jíž se věnují, roste a vzkvétá jakoby sama od sebe pod rukama. A přitom je to hra, není tu špetka dřiny, „práce", o níž tak často s orosenými čely moralizují a mudrují nejrůznější neumětelové a umělečtí kritici.

Jaké jeho dílo považujete za nejstěžejnější?

To se nedá takto říci. Už jsem řekl, že surrealismus klade důraz na tvůrčí proces oproti výslednému artefaktu, tedy na uvolňování a střetávání primárních psychických sil imaginace se skutečností, s vnějším i vnitřním světem člověka. Proto za stěžejní u Jana Švankmajera považuji jeho zcela osobité naplňování a rozvíjení tohoto surrealistického principu imaginace. Kdysi jsem tuto schopnost pojmenoval jako „univerzalitu jedinečného" – Jan Švankmajer je pro mě 
i jedním z mimořádných ztělesnění této možná paradoxní lidské dispozice a funkce. Ale když se ptáte: vedle slavných filmů jako Možnosti dialogu nebo Něco z Alenky mám docela rád takovou na první pohled nenápadnou, ale mrazivou porevoluční agitku Konec stalinismu 
v Čechách.

Dokázal byste porovnat, jak k dílu Jana Švankmajera přistupuje zahraniční veřejnosti ve srovnání 
s českou?

Reakce jsou různé – obecně platí, že v zahraničí je Švankmajer daleko víc respektován než v tuzemsku, ale to je zřejmě obecný rys a výraz známého rčení o domácím (ne)uplatnění proroka. Dost kuriózní přijetí se mu dostává tradičně v Japonsku. Je tam skutečně vnímán a uctíván jako idol se vším mediálním, až nábožným humbukem, co k tomu patří. Jisté je, že často – u nás i v zahraničí – dominuje tzv. filmařská odborničina: je oceňována technická nápaditost a původnost Švankmajerovy animace a filmové řeči jako takové. Magický a kriticky fantazijní, černohumorný význam a smysl jeho filmů je zpravidla pro tyto fachidioty neviditelný.

Švankmajer: Možnosti dialogu mezi filmem a volnou tvorbouPanelová výstava k 80. výročí narození Jana Švankmajera (4. 9. 1934), kterou pořádají Česká centra.

Ideově vychází ze stejnojmenné knihy kurátorské dvojice František Dryje Bertrand Schmitt.

V pražské galerii Českých center (Rytířská ul.) je k vidění od 29. srpna do 14. září.

Výstava zahrnuje mimo jiné průřez Švankmajerovou tvorbou, byla dosud k vidění v Limě, Sydney a Melbourne.