Po desce Souhvězdí šílenců, vydané před rokem, přichází k posluchačům Souhvězdí drsňáků a následovat bude – přesně tak, jak si to skupina Olympic naplánovala – Souhvězdí romantiků. Ale nepředbíhejme. Druhé album z plánované trilogie je nepochybně rockovější, prostě žádný „čajíček", ale hlavně, jak říká frontman Petr Janda – „zní, alespoň doufám, velmi odlišně od všeho, co jsme kdy udělali".
close
zoom_in
Na desku Souhvězdí šílenců jste vybírali z pětadvaceti písní, teď to bylo z kolika?
Petr Janda: Tentokrát bylo dvacet písní, z nich jsme na desku vybrali čtrnáct, ale nakonec jsme jich natočili o jednu méně, abychom v celkovém čase moc nepřešvihli čtyřicet minut. I tak se nám jej úplně přesně nepodařilo dodržet, ale to už není takový problém.
Ve studiu jste pracovali stejně jako v případě „šílenců", to znamená, že jste přišli připravení, žádné zkoušení se nekonalo?
Petr Janda: Principiálně šlo o naprosto stejný způsob práce. Klukům jsem dal k dispozici demáče s mnou nahranými písničkami, oni se doma naučili své party v nich a ve studiu jsme je hned kompletně natočili.
Martin Vajgl: Takový způsob práce je velice efektivní. Samozřejmě to musí znamenat, že autor – tedy Petr Janda – dopředu ví, jak bude každá písnička vypadat, což v jeho případě platí. Pak už je zbytku kapely jasné, co se po ní žádá, jak má co zahrát.
Na autorovi jsou i veškeré aranže?
Milan Broum: Občas se s nimi zahýbe, ale většinou jen minimálně… Petrovy demo snímky jsou pro nás v podstatě alfou a omegou, předkládá nám na nich svůj záměr a vizi, jak s každou písničkou „naložit". Bereme je jako mustr, podle kterého se výrobek udělá.
Takže stěžejní práce byla, Petře, opět na vás.
Petr Janda: Na mě to vždycky všechno zbude, zatímco kluci si takzvaně odehrají své a jdou domů. Ale vůbec mi to nevadí, nic jiného dělat neumím… Třešničkou na dortu jsou sbory, které jsme dodělali společně poslední natáčecí den. Říkám jim sbory z padesátých let – protože jde o kopii starých partiček, jakými byli třeba The Platters –, kdy se zpívalo na různé slabiky. To se nám, myslím, velmi povedlo.
Martin Vajgl: Ty sbory jsme točili retro způsobem, to znamená, že jsme zpívali na jeden mikrofon – někdo mu byl blíž, někdo dál, dokonce jsme ani nepoužili sluchátka. Výsledek zní dost autenticky.
Milan Broum: Do „olympických" písniček sbory patří, ve starších nahrávkách se objevovaly často.
Martin Vajgl: Myslím, že fajnšmekři to ocení.
Celé album vzniklo docela rychle, za tři a půl měsíce. Jak vám vlastně skládání jde, trápíte se s ním někdy?
Petr Janda: Netrápím, jde mi tak jednoduše, že raději rok netvořím vůbec, abych se nevyplival. A pak najednou udělám všechno, co je potřeba. Do foroty už neskládám nic. Někteří lidé mají takzvaně plné šuplíky a pak je vymetají, já ale tento princip nepraktikuju, protože mám pocit, že to je špatná cesta. Když se prostě písnička nepovede napoprvé, má se vyhodit.
Je to případ i nového alba, že písničky, co vám zbyly, jste hned vyhodil?
Petr Janda: Jasně, vyhodil. Martin sice říkal, že jedna písnička už z minulé várky, ze „šílenců", se mu hrozně líbila. Ale pro mě už byla stará. Co jednou neprošlo, nemá šanci.
close
zoom_in
Zatímco hudbu jste vytvořil sám, textařů se na desce sešlo víc.
Petr Janda: Vsadili jsme na Edu Krečmara a Karla Šípa, kteří jsou na Souhvězdí drsňáků stěžejními autory. Karlovi jsem dal původně k otextování dvě písničky, a když je přivezl, říkám mu: „To je super, strašně se mi to líbí." A on asi za týden volá a povídá: „Neměl bys tam ještě jednu? Já jsem se nějak rozjel…" Tak jsem mu ještě jednu dal. Další text vytvořil Aleš Brichta, z mladých jsme vyzkoušeli Ondřeje Fencla, se kterým bych chtěl pracovat i do budoucna, protože mě příjemně překvapil, další text dodal Vlasta Henych, s nímž už jsme něco udělali, a staronový Pavel Chrastina, který nám minule nenapsal nic, protože prý neměl inspiraci. Tentokrát ale stvořil krásný text o „kameni, co se valí", což je krásné přirovnání k Olympiku, že je třeba se stále valit dál, abychom neobrostli mechem.
Máte radost ze života, jak zpíváte hned v úvodní písni. Natáčení jste si tedy, zdá se, užívali. Žádné nervy, stres…
Petr Janda: Byla to pro nás zábava. Jsme profesionální kapela, která nemá problémy zahrát cokoliv. Martin je jako bubeník naprostá špička, jeho bicí jsou motor, který všechno rozjíždí. Nic nesplete, což je někdy skoro až zoufalé…
Jiří Valenta: Hlavně vždycky skončí v tempu, ve kterém začal.
Petr Janda: Každou písničku natočíme dvakrát, někdy i pětkrát, ale ne proto, že bychom je zahráli špatně. Spíš si řekneme – tady by to chtělo ubrat, tady přidat, vzájemně se ovlivňujeme a výsledek pak skvěle drží pohromadě. Až do alba Sopka jsme točili způsobem, že jsme všechno nejdřív nazkoušeli. Jenže jak se tak kolektivně vymýšlelo, bohužel se často stalo, že jsem po dvou dnech zjistil, že ty písničky vůbec nepoznávám, že se od původního nápadu odchýlily úplně někam jinam. Zřídka to té písni pomohlo – sice se na ní naše muzikantské choutky vyřádily, ale ztratila náboj. Teď se tedy snažíme hrát pokud možno podobně tomu, jak jsem skladby složil.
Nemohli jste mít lepší ruku ve výběru bubeníka…
Petr Janda: Rozhodně ne, Martin je přesný protipól Ferdy (Milana Peroutky) – on byl extrovertní, veselý typ, starý zhýralec a opilec, člověk, se kterým byla neskutečná legrace a který byl ozdobou každého večírku. Martin je spíš introvertní, tichý, dokonce si někdy v šatně i čte.
Milan Broum: Ano, Martin je depkař, melancholik, abstinent, nekuřák…
Martin Vajgl: Já o těch depkách jenom čtu! Ale ještě k „drsňákům" – je zavádějící a strašně nevděčná úloha mít předem daný název a naplnit ho hudbou. Spousta lidí by prvoplánově čekala, že drsnost znamená heavy metal nebo tvrdý rock. Drsnost ale může být i něco jiného, čekat ji z hlediska stylu by byla chyba.
Milan Broum: Já si myslím, že zrovna jako „šílenci", tak i „drsňáci" jsou hudebně pestrá deska. Hard rocková jízda se na ní odehrává jen v několika případech (například v písních Leguán nebo Muzikál, pozn.).
close
zoom_in
Nepřipravili jste si na sebe tak trochu past, když jste o plánované trilogii – asi bez většího povědomí o její podobě – před rokem informovali?
Petr Janda: Spontánně jsem o ní promluvil, to je fakt, ale nelituju toho, protože dnes je to pro nás cíl a motivace do další práce.
Martin Vajgl: Díky tomu, že se řeklo, že každý rok vyjde jedna deska, jsme nucení opravdu dělat. Věřím, že spousta lidí si myslela, že to nestihneme, a teď jsou nešťastní z toho, že jsme to stihli, protože nám to třeba nepřáli.
Jiří Valenta: Ano, mnoho lidí je nešťastných z toho, že ještě hrajeme a vydáváme desky.
Martin Vajgl: Vždycky to souvisí s vlastním neúspěchem. Ti, kteří točí jednu desku deset let, nejsou schopni pochopit, jak můžou vzniknout dvě dobrá alba během dvou let.
Petr Janda: Ta deska je vlastně obraz kapely. Každá kapela takový obraz potřebuje, protože jím chce vydat signál směrem k fanouškům a posluchačům – jsme tady, vydáváme nová alba, i když je to v dnešní době prodělečná činnost, i když nás to stojí strašné úsilí. Přesto to děláme, protože to má smysl. Rozhodně to nechceme zabalit a žít z původní slávy.
Cítíte, že po padesáti letech na hudební scéně nastoupila nové éra Olympiku?
Petr Janda: Tou trilogií se snažíme nastartovat cosi jiného, protože Martin má co dohánět, je s námi dva roky, což je krátká doba ve smyslu stát se Olympikem. Ale má k tomu hodně našlápnuto. Je zjevné, že se s ním snažíme začít od bodu nula s tím zápalem, který jsme měli v minulosti. Nevím, jestli se nám to podaří, asi úplně ne, ale byl bych rád, kdyby se to povedlo aspoň částečně.
Zařadíte nové písničky i do koncertního setlistu?
Petr Janda: Momentálně hrajeme pět písniček ze Souhvězdí šílenců, z „drsňáků" uděláme do konce roku dvě tři písně. Rádi bychom je zahráli i 5. prosince v Lucerně, která pro nás bude mimochodem v pořadí dvou stou první. Myslím, že víckrát tam nikdo jiný nehrál (koncerty budou pokračovat v Čechách, na Moravě i na Slovensku, pozn.).
A další plány?
Na příští rok chceme připravit úplně nový koncertní program. A v roce 2017 určitě přichystáme ohlédnutí za naší pětapadesátiletou kariérou, takže vyjedeme do pár hal v Česku a na Slovensku. Bude to ve vší parádě, s tím, že se budeme těšit na šedesátku…
