V mnoha recenzích z vydařených koncertů se objevuje část o tom, že z hudebníků sálá energie a je vidět, že je muzika stále baví. Vlastně se za ty roky už z této charakteristiky stalo klišé. Jenže, když to řeknete o The Rolling Stones, toto hodnocení dostává úplně nový rozměr. Parta čtyř ošlehaných rockerů už odehrála tolik koncertů, vydala třicet alb a vydělala nemalé jmění. Přesto mají potřebu po 56 letech od založení vydat nový autorský materiál a křižovat svět s dalším turné. Protože mohou a užívají si to.
Konec neoznámí
„Můžete si být jisti, že to sama kapela nikdy neoznámí dopředu. Žádné poslední turné, natož koncert… Budou dělat to, co je těší, to je přeci logické. Sami by tuhle jízdu nikdy neukončili,“ ujistil novináře v Londýně tour manažer Dale Skjerseth známější pod přezdívkou Opie.
Samozřejmě lze vystoupení vytknout nějaké ty chybičky. Ronnie Wood už jako kytarista nečekaně předčil svého souputníka Keitha Richardse a Jaggerovi musí v Gimme Shelter pěvecky zásadně pomoci vokalistka Sasha Allen.
Dost komicky ovšem vyzněly obavy bulvárních médií o hlasivky Micka Jaggera. Samozřejmě opotřebení stářím znát je, ale to, že si zašel na obyčejný obstřik a bulvár z toho udělal kauzu o možném ohrožení koncertu, vyznělo velmi trapně.
Pražští fanoušci si stejně jako ti londýnští vybrali ze čtyř songů prověřený kus Under My Thumb. Větším překvapením tedy byla dylanovská pecka Like a Rolling Stones, kterou Jagger vtipně uvedl: „Tuhle písničku pro nás napsal Bob Dylan. Když to řeknu taktně, dnes se mnou nemluví."
Nepostradatelní hosté
Je důležité zmínit doprovodné hudebníky, bez kterých by show nebyla zdaleka tak celistvá a muzikální. S baskytarou exceloval po celou dobu Darryl Jones, ovšem je třeba vyzdvihnout jeho sólo v Miss You. Klávesům vládl Chuck Leavell, který se předvedl například v Sympathy For The Devil. Saxofonista Karl Denson celý koncert ozvláštňoval svými saxofonovými sóly, nejdůrazněji v Brown Sugar.
V závěru koncertu, jmenovině u Miss You a Midnight Rambler kapela značně improvizovala a skladby donekonečna natahovala.
Stárnutí jim svědčí
The Rolling Stones jsou droga, kterou když jednou ochutnáte, nemůžete jinak než jí podlehnout.
Dokud na sebe budou tihle čtyři důchodci pomrkávat na pódiu, Mick Jagger vrtět pozadím a energicky lítat a Charlie Watts stoicky bubnovat s občasným upřímným úsměvem, hudební svět je ještě v pořádku. Stouni jako přátelé Václava Havla jsou nejen pro Česko symbolem svobody a kapelou, která jako jediná hraje pravý nefalšovaný rock‘n‘roll. Jsou důkazem, že kapela nemusí skončit jako dinosauří parodie na své mladší já. I rockeři mohou důstojně zestárnout a svědčí jim to.
