Až když sešit dostala do rukou a spokojeně ho uklidila do kabelky, začala s úsměvem povídat. O divadle, herecké kariéře, politice, seriálu Vyprávěj…

Na rozdíl od jiných zaneprázdněných respondentů byl tento rozhovor jedinečný i jakýmsi klidem… Paní Nina nikam nechvátala, ani jednou jí nezazvonil mobilní telefon. Za hodinu vypila dvě malá piva a těšila se, až pojede za svými vnoučaty.

Vracíte se po více než dvaceti letech na scénu Švandova divadla, jaké máte pocity?

Dobré (usmívá se). Moc ráda spolupracuji s režisérem Fréharem, se kterým jsem tady dříve dělala Tabákovou cestu. Z minulosti nejraději vzpomínám na práci s Michalem Langem na dramatu Matka polského autora Stanisława Ignace Witkiewicze.

Inscenace Sudička Lachesis, se kterou se do Švandova divadla vracíte a ve které hrajete titulní roli, je příznačně také od polského autora, tentokrát od Marka Sobóla. Jak se na ni těšíte?

Těším se. Je to paní, která prožila koncentrák, po válce se přestěhovala do Paříže a stala se tam majitelkou kavárny. Za svůj život se setkala s mnoha významnými osobnostmi jako například s Edith Piaf, ve Francii také našla svoji lásku a dožila se vysokého věku sta let. Pointa celého dramatu je, že na lidi mluví v několika pasážích francouzsky a potom se zeptá: proč stále mlčíte? Vy nerozumíte francouzsky, viďte? (smích) Je to taková milá tragikomedie, která podle mě nastiňuje, jaký je doopravdy život. I život je totiž většinou tragikomický.

Vypovídá o životě ženy, která toho už hodně zažila, podobně jako vy. Sžíváte se s touto rolí? Nacházíte v ní nějaké prvky  z vlastního života?

Pro starou herečku je to krásná role, určitě tam vidím i nějaké motivy z vlastního života, třeba období holokaustu. Jsem ráda, že se tato doba pořád připomíná, je to pro další generace moc důležité.

Holokaust jste prožila jako malá dívka, jaké vzpomínky na období války se vám vybavují?

Několika mým příbuzným a známým holokaust silně zasáhl do života. Například otec mého manžela se během války oběsil, a to byly jeho synovi pouhé dva roky! Vybavuje se mi také moje teta Komárková, která u nás po válce bydlela a ke které jsem po válce často chodila. Ona při mluvení hodně zadrhávala a já až asi po dvaceti letech pochopila proč. Strávila totiž čtyři roky v Osvětimi.

Moji kolegové a kamarádi z Ostravy: manželé Eliášovi strávili 4 roky v Terezíně a v Osvětimi a  Eva Eliášová, která zažila i pochod smrti, mi po mnoha letech vyprávěla, jak jí bylo divné, když se po válce probouzela do ticha. Žádné buzení, žádní gestapáci, pistole, nic. Když se takhle probudila poprvé, myslela si, že je po smrti.

Dočetla jsem se o vás, že jediné, co vás dokážete vytočit, je politika. Pořád vás vytáčí?

To už nemá cenu, už to spíš beru jako tragikomedii… Ani mi o politice nemluvte, když vidím, že komunisti skončili ve volbách třetí, tak raději nevědět. Na druhou stranu největší kampaň měli Zemanovci a těm to naštěstí nedopadlo. Celá naše rodina podporuje od prezidentské volby Táňu Fišerovou,  i když si někdy říkám, že takový slušný člověk snad do politiky vůbec nepatří, že by si ji náš blbej národ ani nezasloužil (usmívá se). Teď jsem si myslela, že možná k volbám ani nepůjdu, ale děti mě přesvědčily, říkaly: „Mami, ti komunisti půjdou jako jeden muž a jedna žena." A tak jsem volila topku, hlavně kvůli Schwarzenbergovi.

Působíte ve svém věku velmi svěže a optimisticky, pořád také hrajete v několika divadlech. Kde čerpáte energii?

No všude možně, hlavně s vnoučaty a pravnoučaty.

Na důchod jste nikdy nepomyslela?

Ale jo, potom co jsem v roce 2000 na vlastní žádost skončila v Činoherním klubu, jsem myslela, že s herectvím skončím a půjdu do důchodu. V Činoheráku mě přemlouvali, ať zůstanu, ale nemohla jsem  dotklo se mě, že se mému manželovi (herec Jan Kačer pozn. red.), kterého za totality vyhodili, se od revoluce dodnes nikdo neozval, jestli by se nechtěl vrátit nebo jestli by tam nechtěl hostovat.

Jaké to pro herečku je, skončit na scéně, kde strávila 35 let?

Bylo to velmi těžké, psychicky jsem z toho byla na dně. Tehdy jsem zkoušela  v Divadle v Řeznické hru Mládí a jednoho dne jsem zavolala psychiatrovi Janu Cimickému, který ji přeložil, abych se mu svěřila. Řekla jsem mu, jak špatně se cítím, že nejím, nespím, piji jenom vodu… On mi řekl, že je to klasický stav a že už to horší nebude. No a pak začaly nové role a už bylo všechno dobré.

Co to bylo za role?

Třeba v Dejvicích vynikající Příběhy obyčejného šílenství. Původně jsem myslela, že do tohoto představení nepůjdu, ale Honza (manžel) si ty tři stánky přečetl a řekl, že nemám vůbec o čem uvažovat, protože režisér Petr Zelenka je velmi talentovaný kluk. No vidíte, a potom z toho bylo i filmové zpracování. Taky jsem se na čas vrátila do divadla v Ostravě, kde jsem hrála ještě před Činoherákem  na to moc ráda vzpomínám, byl tam perfektní kolektiv, vynikající spolupráce, skvělá představení…

Už jste zmínila film Příběhy obyčejného šílenství, známá jste ale i z dalších televizních titulů. V posledních letech vás diváci skoro každý týden viděli v retro seriálu Vyprávěj. Očekávala jste, že bude tak divácky úspěšný a že se nakonec natočí čtyři řady?

To nečekal nikdo, seriál dokonce získal i ocenění Zlatá nymfa na festivalu v Monte Carlu za nejlepší evropský retro seriál. Už jsme s ním sice skončili, ale pořád mi ho ještě všichni připomínají a stále se kamarádíme. Pravidelně se setkávám třeba se Svatoplukem Skopalem nebo s jeho manželkou Lenkou, se kterou hraji i v představení Mrchy.

Jako jedna z mála pamatujete celé období komunistické vlády, které seriál Vyprávěj zachycuje. Předávala jste tvůrcům nějaké vlastní zkušenosti?

To ani ne, nechala jsem je, ať sami dělají svoji práci tak, jak to cítí. Musím ale říct, že za mnou občas chodili herci a říkali, že by chtěli mít takovou babičku, jako je ta, kterou ve Vyprávěj hraju.  I od diváků mám podobné pozitivní ohlasy. Píšou mi, jak mě milovali, zastavují mě jako babi Bětu na ulici, no to mě těší (usmívá se).

Jaké období z téměř padesátileté historie se vám hrálo nejlépe?

Všechny, bavilo mě to celé (smích). Na to, jak dlouho natáčení trvalo, mi ani nepřišlo nudné. Je ale pravda, že režisér a dokonce i hlavní kameraman ke konci říkali, ať už to skončí, že už je to o ho**ě (smích). Už šlo v tom příběhu spíš o vztahy a o to kdo s kým než o politiku. Ale bylo to príma.

Na jaké chvíle ze svého vlastního života vzpomínáte nejraději?

Na ty, které jsem strávila se svými rodiči. Maminka byla taneční pedagožka, učila na liduškách, a tatínek byl za komunismu správcem jeskynní Moravského Krasu, tehdejšího podniku Akademie věd. V této oblasti dělal výzkumy také s Karlem Absolonem (archeolog, který objevil Věstonickou Venuši pozn. red.), byl u nás prvním jeskynním potápěčem, a sestoupil i do Macochy.

Zdědila jste po něm něco?

Ráda bych (smích). Ale snad jo, naučil mě třeba potápět a nebát se pod vodou. Do brněnské přehrady jednou hodil zlaté hodinky a řekl mi  vylovíš je? Byla to hloubka přes sedm metrů, takže mi z toho tlaku popraskaly ušní bubínky, ale zvládla jsem to. Tatínek byl také zdatný otužilec, dodnes se na Macoše koná plavecký memoriál TK Divíška. Pamatuju se, jak jsem tam jednou s tatínkem byla, a všichni mladí kluci se rozcvičovali, mazali se gely, urputně se připravovali na výkon, a pak přišel můj tatínek, vzal si jen koupací čepici a vydržel ve vodě dvakrát tolik než ostatní (smích). Vzpomínám na něj moc ráda, ale bohužel umřel příliš mladý na leukémii. Zato maminka se dožila čtyřiadevadesáti let.

S manželem máte tři děti, kolik už máte vnoučat?

Simona má tři děti, prostřední Klára má čtyři děti a Adéla má dvě děti. Od vnučky Anežky už máme i dvě pravnoučata, nejmladší teď oslavila první narozeniny (smích).

Co dostala od prababičky za dárek?

Nina Divíšková

Česká herečka, narodila se v roce 1936 v Brně

Absolvovala DAMU, při studiích se seznámila se svým manželem, hercem a režisérem Janem Kačerem, mají spolu tři děti

Hereckou dráhu odstartovala v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, poté strávila 35 let v Činoherním klubu v Praze

Nyní je na volné noze, spolupracuje s několika divadly, např. nyní hostuje v pražském Švandově divadle, kde hraje titulní roli ve hře Sudička Lachesis

Hrála v mnoha televizních filmech a seriálech, známá je např. ze seriálů Vlak dětství a naděje či Vyprávěj nebo z filmů Příběhy obyčejného šílenství, Chobotnice z II. patra či Nestyda