To, že je Nick Cave stálice a že svojí tvorbou zaujal už několik generací posluchačů bylo znát již při cestě pražskou MHD do O2 arény. V davu, který měl tento společný cíl cesty, bylo vidět nejen generaci dvacátníků, kteří se těší na „klasiku“, ale také ročníky, které pamatují ještě první vydání knihy A uzřela oslice anděla.

Před vstupem do O2 arény bylo třeba vytrpět standartní martyrium v několikatisícovém davu a propracovat se metr po metru až k turniketům. Na koncertech této velikosti je to vlastně nevyhnutelné a člověk s tím počítá. Další úlitbou z komfortu pro bezpečnost diváků byl průchod bezpečnostními rámy. Vše bylo ale dobře zorganizované, a naprostá většina diváků byla již ve 20:00, kdy koncert začínal, vměstnaná v útrobách obří haly.

Zde již netrpělivě očekávali vystoupení charismatického australského kovboje, básníka, punkáče a aristokrata – Nicka Cavea. Posluchači přivítali celou kapelu včetně Nicka hlasitým potleskem a dobře vychovaný bard neopomněl na oplátku blahosklonně pokynout davům rukou. Nepochybuji, že většina přítomných znala nejen jeho tvorbu, texty a hudbu, ale i jeho pohnutý osud, který ještě potemněl smrtí Caveova syna. A právě spíše v posmutnělé až bolestné atmosféře se nesl začátek vystoupení, krátké intro a píseně z poslední řadové desky Skeleton Tree.

Poslední deska Skeleton Tree je nahrávkou, kde vznikají velmi dlouhé a rozsáhlé hudební plochy naroubované na až minimalistické hudební motivy. Tyto plochy však dokáže sám autor velmi dobře zaplnit, a to nejen svým textem. Zejména u písně Jesus Alone, která je přímou výpovědí o smrti Caveova syna, je nutno ocenit, že tuto schopnost Nick Cave předvádí i na živém vystoupení. Skvěle pracuje s publikem, starostlivě se přemisťuje z jedné strany dlouhého podia na druhou, aby se každý z fanoušků v předních řadách mohl nabažit mistrovou přítomností. Ruce posluchačů jednou jemně hladí, jindy svírá anebo si je přikládá přímo na srdce. Na závěr zve fanoušky přímo na pódium.

| Video: Youtube

V dalších skladbách je však vidět a slyšet, že jakási mladistvá nespoutanost a syrovost je i nadále součástí Caveovi tvorby. I na tyto rockovo-noisové, silně vypjaté pasáže reaguje publikum velmi vděčně. The Bad Seeds jsou srdcaři a protřelí muzikanti. Co na tom, že už všichni mají minimálně pět křížků na hřbetě, o to nejde. Vše do sebe skvěle zapadá, včetně poměrně skromných, ale vkusných světelných kulis, které se střídají s promítanými klipy na zadní plátno za skupinou. Celá show je perfektně sehraná a přitom uvolněná a nenechá nikoho na pochybách o tom, kdo je dnes večer v O2 aréně králem. Snad jen v nejhlasitějších místech některých písní není dobře slyšet Nickovo piano, ale to je asi jediná vráska na jinak bezchybné práci techniky a techniků.

Daniel Burger a Eliška Černá