Režisér a umělecký šéf činohry ND Daniel Špinar jej nastudoval s Janou Pidrmanovou/Pavlínou Štorkovou (Manon), Patrikem Děrgelem/hostujícím Vladimírem Polívkou (des Grieu), Radúzem Máchou (Tiberge), Vladislavem Benešem (Duval), taktéž hostujícími Petrem Šmídem/Matyášem Řezníčkem (Duvalův syn) a Lenkou Zbrankovou (Modesta).

„Podle databáze a soupisu Divadelního ústavu se Nezvalova Manon Lescaut do dnešní doby dočkala přibližně šedesáti pěti českých, moravských i slovenských inscenací. Hrála se v téměř všech našich divadlech a městech, v mnohých, jako například v Brně, Pardubicích, Ostravě, Jihlavě či Hradci Králové, dokonce opakovaně," naznačila dramaturgyně inscenace Ilona Smejkalová.

„Paradoxně v Praze ji od čtyřicátých let dvacátého století uvedlo jen několik divadel, a z tohoto výčtu byly ještě dvě inscenace studentské. Jedním z divadel, která se až do dnešních dnů Manon vyhýbala, je překvapivě i Národní divadlo," uvedla Smejkalová.

Zvláštní, přitom Manon Lescaut bývá označována za klenot naší dramatiky, vždyť málokterá česká divadelní hra se může pyšnit tak krásným, kultivovaným i neotřelým jazykem. „Ostatně, poetickou adaptaci Prévostova románu kritici, diváci i čtenáři považují za jeden z nejsilnějších a nejdojemnějších příběhů o lásce vůbec takže hledat ten hlavní důvod k jejímu premiérovému uvedení v historické budově Národního divadla se zdá už zbytečné," podotkla Ilona Smejkalová.

Divoká, nespoutaná a koketní Manon

Nezval sice zpracoval Manon Lescaut podle stejnojmenného románu Antoinea Françoise Prévosta, obsah obou děl je týž, ale způsob jeho ztvárnění rozdílný, stejně jako žánr, styl i jazyk.

„Původní Manon Lescaut nemá zdaleka ani tak promyšlenou a esteticky účinnou kompozici jako Nezvalův přepis (román z roku 1731 ji ostatně ani mít nemohl). U Prévosta je rozhodujícím stavebním činitelem samotný vypravěč, který podstatným způsobem ovlivňuje podání a podobu příběhu, Nezval se naopak nechal zcela pohltit svou krásnou, poživačnou hrdinkou. Nezval svoji Manon nekritizoval, nehodnotil. Nekázal. Jemu se divoká, nespoutaná a koketní Manon líbila. A tak proměnil Prévostův ‚hřích' ve svůj obraz nevinnosti," uvedla Smejkalová.

Bylo to podle dramaturgyně tak trochu i jeho osobní téma, rozpor mezi věrností těla a věrností srdce. „Dnes se často Nezval vykresluje jako poněkud lehkomyslný svůdce a záletník, ale jeho vnímání lásky bylo komplikovanější. Neuznával jednoduché černobílé vidění vztahů a život si ztěžoval hned několika stupni (prý dokonce celou hierarchií) věrnosti a nevěry. Iracionální? Možná. A my bychom chtěli, aby se něco z té divoké, vášnivé a nespoutané, a přitom stále milující i milované Nezvalovy duše dostalo i do naší inscenace, do naší Manon," sdělila.

Čtěte také: Nová sezona v Národní divadle? Manon Lescaut, Kafka, Louskáček či Malý princ