Hlavní hrdinka Wendy je autistka. Svět kolem chápe po svém a ostatní většinou vůbec nechápou jí. Hra diváka vtáhne do odlišného světa autismu a nechá ho během Wendina životního putování nahlédnout do mysli, která se s běžnými situacemi vyrovnává jinak, a lépe pochopit svět, který je lidem bez zkušenosti s autismem většinou skrytý.
Život s autismem není snadný pro samotného člověka, ani pro jeho okolí. Vedení divadla se proto rozhodlo pomoci. „Po premiéře hry Kakadu nás překvapilo, kolik lidí v hledišti se s autismem setkalo velmi zblízka. Objevovali se po každém představení. Proto jsme se rozhodli, že bychom lidem s autismem chtěli pomoci," vysvětlila ředitelka Dejvického divadla Eva Kejkrtová Měřičková.
Spolupráce s Kontem bariéry
Divadlo navázalo spolupráci s Kontem bariéry a od nynějška na jeho účet putuje pět korun z každého kusu ošacení, který si lidé odloží do šatny. Nemusí přitom mířit na představení, ale posadit se třeba v divadelní kavárně, nebo dorazit jen tak. Čím více kusů v šatně odloží, tím lépe pro Konto Bariéry.
Vybrané peníze se budou rozdělovat postupně. „V současnosti jednáme s maminkou, která chce pro dceru kurzy od asociace APLA zabývající se pomocí lidem s autismem. Na rok jí je zaplatíme. Maminka si týden odpočine a holčička se seznámí s dalšími lidmi a ještě se něco naučí. Jeden kurz stojí 4500 korun. Až na ni vybereme, začneme vybírat na někoho dalšího," popsala ředitelka Konta Bariéry Božena Jirků.
Akce s názvem Dej si kabát do šatny potrvá v Dejvickém divadle celý letošní rok.
Občas hodně zlí diváci
Autismus se stal velkým tématem i pro herce Dejvického divadla. Kromě Simony Babčákové, která exceluje jako hlavní hrdinka Wendy, se v roli autisty objeví v jedné ze scén také její David Novotný. Žádné zkušenosti s tímto omezením doposud neměli. Své ztvárnění postav proto před premiérou konzultovali na setkání s jedním z autistů.
Pro Simonu Babčákovou bylo během zkoušení nejtěžší najít si vlastní téma, které by jí s rolí Wendy pojilo. Podle svých slov nechtěla být pouhou napodobitelkou autismu. „Pochopila jsem, co je mé téma. Je to hluboké přitakání životu hendikepům navzdory, navzdory obrovskému množství bolesti, které stále někde číhá. Hendikep je už samotná tělesná existence," uvedla herečka.
O tom, že se o autismu mezi lidmi ještě příliš informací neví a panuje řada mýtů, svědčí i některé reakce diváků. I to chtějí v Dejvicích změnit. „Diváci jsou občas hodně zlí. Občas Wendy nepřejí," uvedl David Novotný.
Podle herců jde ovšem ve hře o tak náročné téma, že ani smích při vážných scénách nevnímají negativně. „Chápu, že když se lidé smějí, je pro ně napětí příliš velké a potřebují ventil," uvedla Babčáková po únorovém představení.
Herečka Jana Holcová: Při hře pro mě byla inspirací má vlastní dcera
close
zoom_in
Zahrát autistku není lehké. Neméně lehká je i role její maminky, kterou ve hře Kakadu ztvárňuje známá divadelní herečka Jana Holcová. Jak ji zvládá, dokáže si představit takovou životní situaci a proč si někdy po představení pořádně zadupe?
Role matky autistického dítěte je velmi náročná. Jak jste se na ni připravovala?
Hra je inspirována knihou Donny Williams, kde vystupuje matka alkoholička, která svou dceru mučí, týrá, provádí jí příšerné věci. Přišlo nám, že mnohem zajímavější bude ukázat, že matka má samozřejmě své problémy, její chování pramení ze zoufalství. Je tak nešťastná a zoufalá, že neví, co si počít. To člověka dožene třeba až k alkoholu. V naší hře to nakonec vzdá. Inspirovala jsem se i svou vlastní dcerou, která není autistka. Uvědomila jsem si, že mě i to mé zdravé dítě dokáže někdy takovým způsobem vytočit, že bych po ní nejradši skočila. Když si pak představíte, že máte doma dítě, které reaguje tak, jak reaguje, nebo spíše nereaguje, nekomunikuje a vypadá, že si dělá legraci, může se stát, že ho někdo labilnější, kdo není pevný sám v sobě, může začít i mlátit. Je to jeho slabost, protože si neví rady.
Změnila jste kvůli této roli přístup k výchově?
Nevím, zda mě tato role změnila v přístupu k výchově. Když jsme začínali zkoušet a vše bylo čerstvé, uvědomila jsem si, jak moc jsem vděčná za to, že mám zdravé dítě. Kolikrát, když mě má Ema trošku vytočí, rozzlobí, když na ni zvýším hlas, tak si říkám: Zaplať, pánbůh, že je zdravá.
Dokážete si představit, že byste vychovávala dítě se speciálními potřebami, které třeba komunikuje takto odlišně, jako vaše divadelní dcera?
To je velmi těžká otázka. Myslím si, že dokud si to člověk nezažije, tak o tom může těžko mluvit. V rodině mám zkušenost s handicapem. Nejednalo se o autismus, ale měla jsem postiženou sestřenici. Byla starší. Nikdy jsem ji nevnímala jako postiženou. Brali jsme jako hotovou věc, že Péťa prostě funguje takto. Nepamatuji si, že bych si uvědomovala, že je chudák, nebo postižená, že nemluví, nechodí, vozí se na vozíčku. Představit si, že by se mi narodilo postižené dítě, je velmi těžké.
Setkáváte se ve svém okolí s autismem, nebo jste se s touto tematikou setkala poprvé až na jevišti?
Mám známého, který není úplně jasným autistou, má další postižení. Je schopný určitým způsobem fungovat, a to částečně i sám. Je už dospělý, v podstatě je stále dítě.
Hra Kakadu rozpoutává určitým způsobem debatu o autismu. Myslíte si, že se o lidech s autismem mluví dostatečně?
Než jsme začali tuto inscenaci zkoušet, moc jsem o autismu nevěděla. Blíže jsem se s tímto tématem seznámila až při zkoušení hry.
Jak hra vznikla?
Režisér Jirka Havelka trpěl poruchami spánku. Nemohl spát, a tak začal studovat příčiny. Přes fungování mozku se dostal až k autismu. Stalo se to jeho tématem. Před tím jsem o autismu moc nevěděla, spousta věcí mě překvapila. Zdá se mi, že jakmile jsem se do tématu více dostala, začínají se informace kolem mě vynořovat. Doufám, že jich bude pro veřejnost čím dál více. Opravdu to není jednoduché. Když sedíte na vozíčku, každý to vidí. Diagnostikovat autismus je velmi těžké.
Je pro vás role ve hře Kakadu určitým způsobem významná?
V Dejvickém divadle hraji všechny role ráda. Ani v tomto představení tomu není jinak. Hru Kakadu mám ráda, ale nedá se říct, že bych k mé roli v ní měla jiný vztah než k ostatním.
Je těžké oddělovat hraní od běžného života? Zvládáte vystoupit z role? Neříkají vám někdy doma, abyste před nimi nehrála, nebo podobné věci?
Kdepak. Role zůstávají v divadle. V rámci psychohygieny je to nutné. Jinak by to nešlo.
Máte nějaké své metody, jak vystoupit z role? Jak to herci dělají?
Zkrátka přijdu do divadla a vím, co hraji. Pak představení skončí a některé věci ještě dojíždí. Mám takový rituál, který mě naučila jedna z mých pedagožek, abych si z divadla nic neodnášela. Stačí si zadupat, poskočit a říci si, že jsem tady a teď. Tímto způsobem se vystupuje z role. Člověk se vrací zpátky.
Občas si po představení dupnete?
Musím říct, že to občas udělám.
Čtěte také: Jan Cina: Tvoříme obraz autistického světa, jak ho sami vidíme
