V příběhu, ve kterém se folklór mísí s avantgardou, tradiční svět svateb a nedotknutelných obřadů s vášnivostí okamžiku i nezachytitelnou láskou, se na jevišti objeví například Taťjana Medvecká, Pavlína Štorková, Patrik Děrgel, Tereza Vilišová, Johanna Tesařová, Soňa Červená, Saša Rašilov, Filip Kaňkovský a David Prachař.
Čtěte také: Divadlo Archa uvede hru belgického autora o Havlově odkazu
Krev je znakem smrti, boje a násilí
V den sňatku opouští nevěsta ženicha a následuje Leonarda, muže, kterého miluje, bez ohledu na neúprosný zákon morálky a cti. Touha po pomstě žene svatebčany v čele s ženichem po stopách uprchlíků. Ženich i milenec krvavě hynou o svatební noci, tragédie končí nářkem žen nad mrtvými muži.
„Název hry Federika Garcíi Lorky obsahuje dvě slova, která svým spojením naznačuji rozpor. Svatba, odvěký rituál, kdy dochází k prolnutí dvou lidských životů, symbolizuje harmonii mezi mužem a ženou. Ve svazku se slovem 'krvavá' ovšem evokuje cosi konfliktního a nešťastného. Krev jako hybatelka osudy lidí, jejich veškerého jednaní a konání, je i znakem smrti, boje a násilí. Zároveň skutečným symbolem života a vášně," komentovala příběh dramaturgyně Ilona Smejkalová.
Jeho pohnutý osud by sám vydal na hru
Krvavá svatba vyrůstá z bezprostředních španělských reálií a konkrétní doby, ale dotýká se současníků možná víc, než jsou si ochotni připustit. Podle Smejkalové se téma samoty, opuštěnosti a hledání prolínalo celou Lorkovou tvorbou a vlastně i životem.
„Básník, levičák a homosexuál - ve 30. letech minulého století ve Španělsku dost třaskavá kombinace. Jeho pohnutý osud a zejména tragický konec by sám vydal na divadelní hru, hned na začátku fašistické revoluce tragicky zemřel. Možná je to právě on, kdo nakonec ústy mrtvého bratra, jedné z postav naší inscenace, říká: Svět je veliký. Všichni se na něj vejdou," dodala.
Čtěte také: Nová scéna Národního divadla uvede premiéru australské hry
Kukučkovi příběh silně připomíná lidovou baladu
Oba režiséři v programu k inscenaci přiznávají, že při výběru inscenací hledají texty, které poskytují prostor pro vnitřní svět postav. „Ukazuje se, že příběh mezi mužem a ženou se v určitých momentech stále opakuje. Muži umírají a ženy vedle sebe nadále zůstávají žít jako nějaké vdovy. V tom je nadčasová archetypálnost autorova sdělení," uvedl Trpišovský.
Kukučkovi příběh silně připomíná lidovou baladu. „Není důležité, kde a zda se reálně odehrál. Nejde o to převlékat herce do lidových krojů, spíš hledat výraz pro projev emocí a obraznosti vnitřního světa hry a postav," vysvětlil.
