Vedle alba coververzí a remixů nazvaného United Flags to byla zejména druhá řadová deska The End of War. Po loňském debutu Raising the Flag, tak parta, která původně vznikla jako jeden z mnoha vedlejších projektů hudebního všeuměla Jiřího Buriana tak Burian potvrdil, na co jsou u něho fanoušci klubové scény zvyklí: s nedostatkem hudebních nápadů rozhodně nemá problém.

Jen malá rekapitulace. Jiří Burian letos v březnu uzavřel 15 let dlouhou kapitolu nazvanou Southpaw.

Kapela, která vydala pět velmi povedených řadových desek, několikrát stála na pokraji slávy, ale Burian se přesto po dobu jejího trvání musel živit brigádami v pražských nákupních centrech nebo prodáváním párků v Irsku, byla až donedávna leitmotivem Burianovy práce. Ta čítala či čítá vedle Southpaw ještě sólovou desku So Low, multimediální projekt Ghostmother nebo recesistická vystoupení Kapitána Dema.

A všechny, navzdory energie, kterou jim Burian věnoval, byly otázkou srdce nežli čehokoli, co by Buriana mohlo uživit.

S Republic of Two, jež Burian založil se svým kamarádem, výtvarníkem a zpěvákem Mikolášem Růžičkou, to původně vypadalo nejinak. Něžný, anglicky zpívaný indie pop odkazující až k písničkářským kořenům Simona a Garfunkela, měl být občasným projektem „pro skalní“. První koncert ostatně kapela odehrála loni před třemi desítkami lidí sedících v malé dejvické kavárně Potrvá.

Necelý rok na to se Republic of Two stávají Objevem roku. A Burian je u vytržení. „Poprvé za těch 15 let skutečně cítím, že energie, kterou do toho dáváme, se nám začíná vracet,“ přiznává mi v jednom z rozhovorů.

Čtvrteční koncert v Paláci Akropolis tak už na rozdíl od prvního vystoupení v Potrvá byl sledovanou událostí. Namísto tří desítek lidí přes tři stovky. Kamery a novináři.

Hned u vchodu tušíte, že ať už to dopadne jakkoli, dnešek je pro pražskou klubovou scénu důležitým dnem.

Burian s Růžičkou sice vyměnili část kapely, ale za necelý rok v něčem, co by se dalo nazvat předsálí českého šoubyznysu, se „nezmršili“.

A ačkoli v koncertu, který se skládal ze dvou částí vystoupení hostů zpívajících písně z remixového alba a vystoupení samotné kapely zpívající vlastní tracky zřetelně dominuje část druhá a zamrzí, že dorazil jen zlomek z těch, kteří předělávali písně Republic of Two (takové Cartonnage, Dva nebo Charlie Straight by sál určitě nevyhnal), kapela nezklamala.

Zejména obsazení bubeníka Jana Janečky (Burianův starý kamarád ze Southpaw, aktuálně také člen jiné pražské klubové kapely seskupené kolem Emy Brabcové Luno) přidalo do zvuku akustických kytar, smyčcových nástrojů a kláves další barvu.

Republic of Two stále zůstávají lo-fi, jsou to spíš písně (bez urážky) k táborákovému ohni s milou nežli k noční pařbě, jakou roztáčeli Southpaw. Ale ačkoli to patrně Burian veřejně nepřizná, zjevné je, že energie, kterou vybíjel na pódiích při koncertech Southpaw, se zase dere na povrch.

Republic of Two jsou kapelou ke snění. Ale někde uvnitř, za hranicemi snů, se skrývá ohromná síla.