Jak jste se k práci s dětmi vlastně dostal?

Tatínek s maminkou jsou výtvarníci a navíc můj otec byl i hercem účinkujícím pro děti. Takže práce s dětmi mi byla vlastně předurčena. Často jsem s ním chodil do cirkusu a do divadla, stál jsem v zákulisí a sledoval otce kukátkem v oponě, jak reagují malí i velcí diváci. Odtud už to byl jen krůček na jeviště, který jsem učinil v sedmnácti letech.

Vy máte v repertoáru osm představení určených dětem, jako je Michal k snídani, Michal na hraní, Michal maluje a další. Které je vaše nejoblíbenější?

Když jsem byl malý kluk, tak jsem viděl představení jedné divadelní skupiny, z kterého jsem byl nadšený. Když jsem na ně přišel podruhé, byl jsem už zklamaný. Hráli něco jiného a já se nedočkal částí, které mě původně zaujali a já se jim smál. Vytvořil jsem si proto pro má představení osnovu, kterou neměním v žádném představení, dokonce ve všech svých pořadech opakuji v principu stejné gagy. Je jen jiný příběh, rekvizity a dekorace. Děti se rády za mnou do divadla vracejí a baví je to, že dopředu ví, co se asi stane a že se dočkají stejné legrace jako minule. Mám rád všechna svá představení, protože je každé jako to první a naopak.

„Existuje pouze jeden den, kdy bych s tím vším nejraději, obrazně řečeno, „praštil"! Je to den před premiérou. V ten den se musí všechno skloubit dohromady a klapat jako švýcarské hodinky, ale ono to tak zpravidla, v mém případě, není."

Kostýmy a rekvizity si tvoříte a připravujete sám. Kde berete inspiraci?

Sbírám ji, kudy chodím, i když to zní jako klišé. V mém případě je to však pravda. Často si připadám, jako pouliční uklízeč papírků, který je nabodával ze země na bodec, aby se k nim nemusel krčit. Takhle sbírám inspiraci i já, po troškách a všude. Jen se koukám! Co se někomu může zdát nezajímavé, postradatelné či nevyhovující, v mých rukách ožívá, dávám tomu nového ducha a smysl. Přitahují mě náhody typu, že někdo něco pustí a to se rozbije, někdo zakopne a nešikovně to vyrovná či něco za sebou zapomene a pak se proto vrátí. Já si klidně počkám. Tohle vše je pro mě inspirace a dar, že to mohu vidět a následně s tím pracovat.

S představeními jezdíte po celé republice, musí to být jistě psychicky i fyzicky náročné. Co považujete za nejlepší způsob odpočinku?

Jako herec pro děti hraji všechny víkendy, které jsou obsazené sedm až osm měsíců dopředu. Samotná představení nejsou až tak náročná, protože mě to baví, ale přejezdy z různých koutů republiky na druhou stranu jsou skutečně složitější. Obvykle během týdne vymýšlím nebo píšu scénáře do pořadu Kouzelná školka. Proto mi nezbývá nic jiného, než si volno plánovat a pak si ho opravdu užít. Volno pro mě znamená měsíc v lednu a měsíc v červenci, kdy si hlavu zatěžuji pouze hraním se svým synem Markem či chozením po golfových hřištích. Když se to šikovně skloubí a je to u moře, tak je to ten nejlepší relax.

close Michal Nesvatba v akci zoom_in

Jaký je recept na udržení pozornosti dětí a dospělých zároveň, během vystoupení?

Určitě je to zkušenost, která se nakupila po více než dvaceti pěti letech hraní pro děti. Nenechám se už svými diváky zaskočit, předem jsem naučený předvídat situace, které by vedly k rozptýlení pozornosti dětí či nějaké neplánované davové návštěvy více než třiceti diváků na jevišti během programu. Mimo svá představení mám v záloze triky, které vrátí pozornost dětí tam, kam ji potřebuji směřovat. Je snadné je použít kdykoliv a kdekoliv. Dospělý divák je spokojený, když jeho ratolest je plně vtažena do hry a intenzivně spolupracuje a reaguje na všechny podněty z jeviště. Pak jsou i chvíle, kdy se vloudí do mých úst či pohybu i nějaké dvojsmyslné narážky, které dokáží „dospěláky" překvapit, „probudit" a spontánně pobavit.

Baví vás víc televizní nebo interaktivní práce s obecenstvem?

V televizi si můžete dovolit dělat víc kouzel, které nemůžete dělat na jevišti, ale zase vám tam nikdo nezatleská. U divadla můžete mít celoživotní přání, touhu či cíl si zahrát tu či onu roli, ale toho se nemusíte dočkat. V televizi se mi všechny sny splnily. Jako autor a herec v jedné osobě s podporou dramaturga, jsem si tak mohl zahrát všechny slavné gagy od dob němého filmu, přes Mr.Beana až k inspiracím na YouTube. Díky televizi se na mé nápady těší diváci, kteří za mnou chodí do divadla, kam se od prvního dne, po krůčku ze zákulisí, když mi bylo sedmnáct, těším a „nemohu bez něj žít"

Své práci se věnujete již mnoho let. Může ještě člověka něčím překvapit nebo naplnit? Kde se bere chuť do další práce?

Podobnou otázku dostávám i mimo mediální svět, tedy nikoliv od novinářů, ale od obyčejných lidí. „Pane Nesvadba a to vás baví pořád opakovat to samé?" Ano, baví, odpovídám bez zaváhání. Baví mě to i tak, že se u toho bavím i já sám a to je na mně určitě znát. Existuje pouze jeden den, kdy bych s tím vším nejraději, obrazně řečeno, „praštil"! Je to den před premiérou. V ten den se musí všechno skloubit dohromady a klapat jako švýcarské hodinky, ale ono to tak zpravidla, v mém případě, není. Po premiéře se vyspím a jako zázrakem na všechny nervy zapomenu a chce se mi vymýšlet dál.

Zažil jste během vystoupení něco nečekaného, co jste musel řešit přímo na místě?

Stalo se, že se nečekaně u mých nohou na jevišti objevil chlapeček, který se omotal kolem mé pravé nohy, přisál se jako klíště a nepustil se ani v zákulisí, kam jsem ho horko těžko dotáhl pomocí druhé nohy. Naštěstí přiběhla za velkého potlesku obecenstva maminka a pouta mě zbavila. Ale na druhé straně se mi stalo, když jsem jako obvykle, dělám to u většiny svých představení, procházel všemi řadami v hledišti a zdravil se se svými diváky, že mě zastavila maminka u dítěte se slovy: „Můj syn nevidí a místo, aby jste ho pohladil vy, byl by mnohem vděčnější, kdyby si mohl pohladit on vás." Vjemy, které se k němu dostaly pouze po sluchu, mohl několikrát znásobit po hmatu. Byl šťastný a já vděčný za to, že dělám to, co umím a mám tak rád.

Autor: Nikola Brodňanová