Měli za sebou první koncert. A ozvali se legendární Rolling Stones

Ten větší patřil totiž do té doby nevídanému zážitku: v sobotu 18. srpna tam vystoupila britská rocková kapela Rolling Stones. Koncert, který podle různých zdrojů navštívilo přes 100 tisíc lidí, se pro mnohé stal definitivní tečkou za totalitou.

Kapela, jejíž vyplazený jazyk byl jedním ze symbolů protestu proti upnutému režimu, teď byla v Československu. A nad jejím koncertem měl záštitu prezident republiky. Uspořádat takovou akci půl roku po převratu však v Československu tehdejší doby bylo jedno velké dobrodružství. 


close zoom_in V našem rozhovoru to popisuje Lubomír Schmidtmajer. Muž, který je dnes ředitelem Paláce Akropolis, tehdy – od června 1990 – měl čerstvě založené družstvo Mars Promotion a za sebou jeden uspořádaný koncert v Lucerně. A byť po celá osmdesátá léta pracoval jako dramaturg na žižkovské Chmelnici, kde se také spřátelil s Václavem Havlem, přiznává, že strahovský koncert Stounů byla úplně nová zkušenost.

Rolling Stones měli prý o vystoupení v Československu zájem už od začátku 80. let. Dozvěděl jste se to tehdy jako dramaturg na Chmelnici?

Samozřejmě ne, ale úplnou shodou okolností jsme 
s klukama na Chmelnici sedávali a přemýšleli, co by se dalo dělat, kdyby nebyl bolševik. Sestavil jsem rozpis, jak bych si představoval organizaci nějakého velkého koncertu.
 A protože skoro všichni kamarádi poslouchali Rolling Stones, sestavil jsem to na ně.

Jakou pravděpodobnost jste dával tomu, že se vám koncert povede realizovat?

Nulovou. Byla to jen představa coby kdyby.

Tehdy, v časech Chmelnice jste se seznámil 
i s Václavem Havlem, fanouškem Stounů…

Chodil k nám na představení a byl to úplně normální kluk, kterého byste možná ani nezaregistrovali, kdyby se kolem něho vždycky nemotali divní lidi: estébáci, kteří ho poctivě doprovázeli a dávali nám to sežrat. „Byl u vás za poslední měsíc třikrát,“ vyčítali mi třeba. Tak si koupil lístek, co mám dělat, povídám jim. Václav z toho byl nervózní, když jsme se seznámili, ptal se mě, jak si může koupit lístek. Tak mi zavolejte, říkám mu. No jo, jenže když vám zavolám, tak z toho budete mít průšvih, bylo mu jasno.

O několik let později je Václav Havel prezidentem…

Do poslední chvíle jsem tomu nevěřil. I když to Filip Topol vykřikoval, bral jsem to jako žert. 
A pak se to stalo.

A taky se „stali“ Rolling Stones. Jak jste se ke koncertu jako předseda pořádajícího družstva dostal?

Havlovi dělal tajemníka Vláďa Hanzel, který byl před nástupem do funkce hudební publicista. Ten mi jednou zavolal a říká: Hele, přišel někdo z Rolling Stones s tím, jestli nechceme v Praze koncert. 
A on ho nemá kdo udělat. Máš nějakou páku, která by byla schopná to zajistit?

Měl jste?

Ne (směje se). Ale hned jsem obtelefonoval kamarády a pustili jsme se do toho. Bylo to komický, protože jsme měli čerstvě vzniklou společnost, která měla na kontě asi tři a půl tisíce korun a právě realizovala svůj první koncert: pro Lidové noviny v Lucerně. To bylo všechno. A teď Rolling Stones.

close zoom_in I když nabídka byla přátelská, předpokládám, že i tak měla kapela podmínky, které v Československu nebyly zrovna standardní…

Kdyby vám dnes kapela typu Stounů dala podobné podmínky, byla by to sranda, ale na tehdejší dobu to pro nás bylo hodně ostré. Skupina se vzdala honoráře, což fakticky znamenalo, že koncert nestál 800 tisíc dolarů ale 350 tisíc.

Což s pár korunami na kontě při tehdejším kurzu skoro 40 korun na dolar pro vás asi moc neřešilo.

Právě. Na to konto všechny věci, které management kapely běžně řeší, přesunul na nás: letenky, stavby… Všechno musel tenhle náš malý tým řešit.

Napadá mě, že to asi taky nebylo snadné v době, kdy se náš trh teprve otvíral a pořád tu spousta věcí nebyla k sehnání.

To byl další problém. Nic tady nefungovalo. Dodnes si pamatuju, jak Steve Thomas, který měl tehdy vše za Rolling Stones na starosti, přijel na první schůzku a povídá: Začneme tím, že půjdeme někam do obchodu koupit kladiva. Brnkačka, říkám si. Odvezl jsem ho do největšího železářství v Praze, k Rottovi. On, že by si těch kladiv vzal 150. V obchodě na něho hleděli, že jich mají jen dvacet. Tak se Steve radši dál neptal a odjel nakoupit do Vídně. Podobně jste to měli skoro se vším. Management skupiny měl třeba požadavek na tunu suchého ledu, což znamenalo výrobu litvínovské fabriky asi na celou sezónu. Byl to velký střet 
s úplně jiným světem, kdy nás taky překvapilo, jak profesionálně celý tým kolem Stounů fungoval. Až na zvukaře se tam třeba nikdo nesměl ani dotknout alkoholu. Stalo se, že chlapi z Metrostavu, které jsme si domluvili na stavbu zvukařské věže, se během polední pauzy šli najíst do kantýny. Prodávala se tam lahvová osmička, tak si chlapi dali. 
A Steve nato dostal hysterák, že okamžitě tihle lidi končí. Asi hodinu jsme mu vysvětlovali, že z jedné osmičky se fakt nikdo neopije. Další věc byla, jak jsme spolu komunikovali… skoro nikdo tady neuměl anglicky: pro management kapely jsme byli takoví Yesmani. Vždycky se nás na něco zeptali a my podle jejich výrazu odpovídali: yes, no, maybe, possible. Až na šéfprodukčního Jakuba (Mejdřického – pozn. red.) jsme toho moc víc neuměli.

Přesto se vše podařilo.

Bylo to velké dobrodružství pro obě strany. Ale pravda je, že Jagger v jedněch svých memoárech na to úžasně vzpomíná, věnuje tomu několik stránek. A Steve Thomas se stal mým kamarádem a dodneška si píšeme. Z koncertu dokonce zbylo přes čtyři miliony korun, které se dávaly na nadaci Olgy Havlové, Výbor dobré vůle. Finančník Rolling Stones tehdy říkal, že to byla super show, tak na konci roku odepsal 
z fondu kapely sto tisíc dolarů a taky jimi přispěl na nadaci.

Jak jste ale na začátku sehnali těch 350 tisíc dolarů, v přepočtu skoro 14 milionů korun?

Když jsme řekli, že děláme koncert Rolling Stones, byl to samozřejmě poprask a skoro každý chtěl pomoci: strahovský stadion nám třeba tehdy pomáhala zajistit Věra Čáslavská. Přispěla řada známých, a protože tady tehdy nefungovaly banky a úvěry jako dnes, asi nejkurióznější bylo, že půjčku 300 tisíc dolarů nám zajistil federální ministr průmyslu Vladimír Dlouhý. Všichni měli tehdy zájem, aby se to povedlo.