Nechyběly samozřejmě masky a jejich obchůzka s hudbou, samostatné vystoupení muzikantů, stánky nejen s jídlem a pitím i další program. Dokonce i možnost přijít se do místního muzea rozloučit s loňským betlémem obsahujícím figurky vytvořené z másla a prohlédnout si výstavu Panenky – nebo v sále hospody navštívit tvůrčí dílnu pro děti.

Podle návalu přihlížejících i nakupujících se však největšímu zájmu těšilo zvláště vše, co souviselo s řezničinou. Případně s uzenářskou prací. Z dopoledního autobusu (který kvůli masopustnímu programu stavěl na posunutém stanovišti) dokonce vystoupila skupinka návštěvníků akce z vesnic v okolí, mající jasno: nejprve hurá k pojízdné masně. Dokud je ještě všeho dost – třeba vynikající jitrnice se prý v minulých letech brzy vyprodaly – a netvoří se dlouhá fronta. Teprve pak je čas zajít ke stánkům s různými pochoutkami – a třebas i něčím ostřejším na zahřáti. Populární byly zabíjačková polévka, guláš i ovar, stejně jako prejt se zelím. U jednoho ze stánků však prodejce zájemcům nabízel třebas i jitrnice s rýží ze Slovenska. U sousedky šly mimořádně na odbyt škvarkové tyčinky.

Koupit maso se nedalo

Jednoznačným hrdinou dne se v Máslovicích stal řezník Václav Šťastný, který v nedalekých Klecanech provozuje prodejnu s nabídkou masa a uzenin, ale i uvařených jídel. Nejen že jeho rukama prošla většina nabízených zabíjačkových produktů, ale také početnému davu přihlížejících předvedl zpracování pašíka: stodesetikilové prasnice z farmy rodiny Bačinovy v Klíčanech. Zvědavci sice neviděli samotné usmrcení – zabíjet na veřejnosti dnes není dovoleno a veřejné prezentaci zabíjačky musí předcházet návštěva jatek – ale sledovat mohli celý proces proměny chlupatého zvířete v kusy masa narovnané podle druhů do řeznických přepravek.

V téhle fázi, kdy už se sviňka proměnila v naporcované vepřové, jak prase zná většina lidí z obchodů, však Šťastný řadu lidí zklamal. Trpělivě totiž musel odpovídat na otázku, zda si je možné něco koupit: ne. Někdo by rád panenku, jiný kus kýty – či další alespoň tři plátky na řízek. Řezník všem odpovídal stejně: jde jen o ukázku, kdy maso (a sám uznal, že velmi lákavě vypadající) není na prodej. Vše převezme obec. Ta využití masa a sádla z jednoho pašíka ke spokojenosti chuťových pohárků místních má vyřešené už od veřejných zabíjaček v minulých letech.

Přípravy od čtvrté ranní

Do ukázky řeznického řemesla se zapojili i další pomocníci. Zdeněk Zábušek, který sice má vlastní profesi, ale se Šťastným spolupracuje už nějakých 35 let (přičemž padla i veselá zmínka o tom, že váží zrovinka stejně jako zpracovávané prase, protože ho ho řezník pilně krmí jitrnicemi) Deníku představil nejen sebe, ale i další kolegy. Jako pomocník ve stylu „podej, odnes, zvedni“ se mimořádně občas připojil i máslovický místostarosta Aleš Illichman (nez.). Deníku potvrdili, že rozbouráním prasete a přípravou kusů masa k dalšímu zpracování ukázka končí.

Dělat na místě jitrnice, jelita nebo tlačenku by bylo zdlouhavé, konstatoval Zábušek. „To se vaří několik hodin,“ vysvětlil s tím, že kvůli přípravě pochoutek, jež pak na máslovické návsi oceňovali zákazníci, vstávali členové týmu časně ráno: v půl čtvrté. „Aby se od čtyř hodin mohlo dělat a vše se stihlo. Nakrájet maso do guláše, cibuli, pak hlídat, aby se to nepřipálilo – a lidi si pošmákli,“ připomněl.

Někteří nakupující se přesto ptali: nabízený ovar nebo guláš s vnitřnostmi jsou z toho pašíka, který támhle visí na trojnožce? Mezi přihlížejícími se totiž vyskytli i lidé, kteří o zabíjačce mají jen velmi okrajovou představu: zhruba v tom smyslu, že se tam vyskytují prase a řezník. Případně dají k lepšímu historku, co kdysi slyšeli: že známý vyprávěl, jak někdo z okolí vzpomínal, kterak řezník kdysi kdesi honil prase po dvorku…

Přihodila se tak scéna, že se jeden ze zvědavců dotazoval na smolení – konkrétně na prášek použitý v rámci paření prasete. Když řezník zažertoval, že šlo o koření, aby se z vody v neckách hned mohla vařit polévka, musel vzápětí uvádět věci na pravou míru: to je přece kalafuna, která štětiny slepí, což pak usnadní jejich odstranění pomocí řetězů a kovových zvonů. A použitá voda se samozřejmě vylévá! Zdálo se totiž, že zvědavý posluchač fórku s kořením a polévce uvěřil bez stínu pochybností. Případně zde tatínek poučoval zbytek rodiny: „Podívejte, tyhle odřezky se mohou hodit třeba na guláš – a tadyhle na výpečky.“ Což o to, měl pravdu; nicméně sám se jen chvilku předtím zeptal na totéž řeznického mistra.

Zabíjačky? Dnes už zřídka

I ti, kteří vědí, jak to při zabíjačkách chodí (například jedna z návštěvnic vzpomínala, jak v dětství bývalo jejím úkolem míchat u babičky škvařící se sádlo, či starší pán připomněl, že ho tetičky a strýčkové ponoukali, ať ochutná, jak dobré je tohle i támhleto, načež mu pak vyčítali nestřídmost), dění kolem čuníka sledovali pozorně. Obdivovali fortel a účelnost každého říznutí a sáhnutí. Z domácích zabíjaček sledovaných v dětství si takové mistrovství nepamatují.

To přinesla praxe, vysvětluje řezník Šťastný. Zabíjačkám se věnuje od 17 let, jako kluk se učil od dvou zkušených mistrů řeznického řemesla – a z toho, co od nich pochytil, si pak sestavil vlastní styl. Zkušenosti by rád předával i dál – nemá ale komu. „Zájemci o řemeslo nejsou – a nejen o to řeznické,“ krčí rameny. Kolik prasat zpracoval, spočítáno nemá – odhaduje však, že jich mohlo být kolem čtyř tisíc. Bývaly i doby, kdy jich za sezonu, od podzimu do jara – zvládl stovku. A ano, ve stejném regionu za Prahou, kde působí i dnes. To už je ale dávno pryč – a nejen proto, že kvůli onemocnění, spojeném s i operací, musel tuhle práci omezit.

Domácích zabíjaček postupně ubývalo, až prakticky vymizely. Zhruba posledních deset let už je to spíš raritou. Vykrmovat prase se lidem nechce; většinou už pro to ani nemají podmínky. A koupit si třeba půlku a nechat ji zpracovat? To se prý nevyplatí. Leda někdo uvažuje o pozvání řezníka v rámci pořádání různých oslav či párty, aby nabídl zážitkový program. V případě Šťastného bylo máslovické prase první zabíjačkou, k níž byl letos pozván. Zájemcům o kvalitu připravenou podle generacemi prověřených postupů doporučuje nákup v tradičních řeznictvích. Třeba v tom svém v Klecanech – ale podobné firmy lze najít i v dalších regionech. Je však třeba počítat s vyšší cenou. Za stejné peníze jako v supermarketech tradiční produkty vyráběné s důrazem na kvalitu nabídnout nelze, připomíná.

Sedm jitrnic na posezení!

Jitrnice vyrobené řezníkem Šťastným se v Máslovicích také staly součástí zde již tradiční soutěže jedlíků. „Udělal je krásné; všechny stejně velké, chválila starostka Vladimíra Sýkorová (nez.), která komentovala zpracování prasete i počínání soutěžících právě při hltání jitrnic. „Jsou vynikající,“ shodovali účastníci i účastnice ještě v průběhu klání. Deníku to potvrdil i vítěz; sice „náplava“, ale již 11 let místní občan Martin Melichar. V tříminutovém limitu dokázal spořádat šest jitrnic a kus sedmé – stejně jako jeden ze soupeřů.

Starostka tak s vysvětlením, že nemá připraveny dvě stejné ceny, uspořádala rozstřel se sedmou jitrnicí – a Melichar triumfoval. „Jsou výborné, ale myslím, že si jitrnici k večeři nedám; raději tlačenku,“ zažertoval pro Deník. Poté, co soupeři s heknutím řekl, že příště mu vítězství raději přenechá. Jasně, že v nadsázce: sám se soutěží jedlíků pořádaných při obecních akcích účastnil opakovaně – a klání s jitrnicemi je jeho nejoblíbenějším. Pojídání koláčů je prý také fajn – na rozdíl od hltání chleba s máslem. Půl bochníku chleba a čtvrtkilová kostka másla je prý vážně moc: tuhle výzvu zkusil jednou – a stačilo to; příště už by se do ní nepustil.