Městská divadla pražská vstoupila do nového roku dvěma premiérami, jež spojuje španělský původ. Krvavou svatbou Federica Garcíi Lorcy, dramatem o nespoutané a smrtící vášni nepřijatelné lásky. A hrou Vše o mé matce podle filmové předlohy Pedra Almodóvara. Oba příběhy o různých způsobech lásky a jejím více či méně šťastném naplnění dostaly ve zpracování divadla Rokoko a ABC podobu, která ani v jednom případě nenaplňuje původní hloubku tématu.
Režisérovi Ondřeji Zajícovi se ojedinělým způsobem podařilo oprostit Krvavou svatbu, drama, které nejvíce charakterizuje prudká vášeň mileneckého trojúhelníku, od přítomnosti citu. Pokud chybí režijní vedení a kauzalita jednání postav, celá váha sdělení tak leží na hercích, jejichž výkony pak nutně vedou k přepjatosti.
To platí o všech členech souboru, kteří si s velikostí citů nevědí rady. Inscenace nepůsobí jako kompaktní celek - objevují se v ní například prvky lidových španělských zvyků - konec konců jsme na svatbě - a písní, které ale spíše fungují jako vsuvky do děje, než jako jeho součást. Po přestávce se diváci asi na čtvrt hodiny ocitnou jakoby v jiné realitě, když se na jevišti ocitne dvojice průvodců – Smrt a Měsíc. Za zvuků baskytary sledujeme polonahé herce, kterak nás moří táhlou písní a rozplétají po jevišti červenou síť, aby ji v zápětí mohli opět smotat.
Oproti první inscenaci je Vše o mé matce preciznější a herecky vyrovnanější. Přesto je pro divadlo ABC velkým oříškem. Almodóvar ve svých filmech, tematicky čerpajících ze života homosexuálů, prostitutů a transvestitů, nejen šokuje tabu zatíženou společnost (zvláště španělskou, která je z většiny tvořena katolíky), ale disponuje vysoce vytříbenou uměleckou formou. Nevypráví jen příběhy o lásce a vášních, na nichž chce demonstrovat život opovrhované menšiny, ale často konstruuje příběhy v několika fabulačních rovinách. Nejen principem divadla na divadle se tak divák často ocitá v situaci, ve které odhaluje, jak si s ním a s příběhem režisér pohrává. Podobné náznaky najdeme i v námětu ke Vše o mé matce.
Inscenace divadla ABC si podobné otázky neklade a servíruje divákovi vše s jasným a jediným vysvětlením. Inscenace rozhodně v ničem nešokuje, a pokud by se o to snad snažila, tak pouze decentně a v rukavičkách. Vážnější úseky postrádají psychologickou hloubku (Dana Batulková v roli matky, Evellyn Pacoláková jako Rosa), i vtip zůstává pouze na povrchu.
Jedinou postavou, která je díky Vladimíru Markovi srovnatelná s Almodóvarovými filmy, je transvestita Agrado. Marek ji dokáže zahrát s přesnou mírou stylizace, humoru i nadsázky, aniž by přitom musel krotit svůj naturel. Díky jeho výkonu mohou být diváci ABC s inscenací spokojeni.
Marcela Spívalová