Po debutovém EP Magdaléna, vydaném loni na podzim u Universal Music, teď k posluchačům přichází se svým prvním videoklipem k písni Nebe nad Prahou. Vůbec poprvé ale o sobě dala skupina vědět, když doprovodila mladou písničkářku Kateřinu Marii Tichou v její rádiově úspěšné písni Tančíme spolu.
„Dá se říct, že Káťa nás dostala do povědomí," říká Jindra Polák (zpěv, kytara), který se jinak na hudební scéně pohybuje zhruba deset let (spolupracoval například s kapelami Dobrohošť nebo Irish Dew).
Jak jste k sobě s Kateřinou Marií Tichou našli cestu? Připomeňme, že singl Tančíme spolu se několik týdnů držel mezi pěti nejhranějšími skladbami českého éteru…
Seznámili jsme se ve studiu u našeho producenta Martina Ledviny, kde jsme zrovna všichni natáčeli nějaké demo snímky. Martin nám píseň Tančíme spolu pustil a říkal, že si myslí, že by jí slušely akustické aranže, což je naše parketa. Tak jsme to zkusili a ono si to sedlo.
V tom studiu jste se vlastně dal předtím dohromady i s vašimi spoluhráči, je to tak?
Ano, je. S Martinem Ledvinou spolupracuju už delší čas, v jeho studiu mimochodem vznikla i písnička Světlo ve tmě, která zazněla ve filmu Okresní přebor: Poslední zápas Pepika Hnátka. Od té doby jsem se snažil dát dohromady muzikanty, se kterými bychom fungovali na nějaké regulérní úrovni. S kluky z přibyslavské folk-rockové kapely Šatlava Ondrou Málkem (zpěv, kytara, basová kytara, bicí) a Martinem Kasalem (zpěv, housle, klávesy), kteří u Martina také dělali na svých písničkách, jsme si hned padli do noty. Už když jsme se bavili, zjistili jsme, že máme spoustu společných věcí a pohledů na hudbu, že nás pojí obdiv k obyčejnému „folkovému" muzikantství i schopnost společného autorství. Takže jsme si něco zkusili nahrát dohromady a už jsme spolu zůstali.
Mimochodem, Martin Ledvina dělá docela záslužnou věc…
Oba kluci, on i Martin Červinka jsou skvělí v tom, že dají šanci lidem o kterých nikdo nic neslyšel, a u kterých cítí, že mají nějaký potenciál.
Vaše hudba se tedy vrací ke kořenům populární hudby, držíte se kouzla hudební syrovosti a přirozenosti. Fanoušci, kteří si vás už objevili, říkají, že přicházíte s novým žánrem. To si tak trošku protiřečí…
To je způsobeno jejich pohledem na popmusic, jak ji dneska známe. Je třeba si ale uvědomit, že v každém období bylo populární něco jiného, co se v cyklech opakuje. A teď zrovna nastal boom hudby, kterou shodou okolností prezentujeme. Lidi prostě zase hrají na akustické nástroje a objevují, že to má své kouzlo.
Vy jste to kouzlo objevil kdy?
Vždycky jsem tak nějak v akustické muzice „jel", bavilo mě to. Hrál jsem i na elektrickou kytaru, dělal jsem i rockové věci, ale docela brzy jsem si uvědomil, že akustické nástroje mají plně jiný tlak, zvuk, náladu… Jsou pro mě skutečně nejpřirozenější.
Pravda, říká se, že dobrá písnička je taková, která funguje sama o sobě jenom s kytarou a zpěvem… Jak vlastně tvoříte?
Nemám na to žádný recept – třeba jen tak sedím s kytarou a hraju nějakou melodii, do toho se mi skládají slova… Hodně textů píšu v tramvaji po cestě z práce a do práce. Tak například vznikl Smutný pocit z deště, moje oblíbená písnička, která je i na našem EP. Nosil jsem v hlavně nápad na první sloku možná tři čtyři měsíce, a jak tak jedu tou tramvají - venku byla tma, hnusně -, najednou mi to secvaklo. Během čtvrthodiny jsem ji dopsal. Zajímavé, i pro mě je trošku záhada, jak věci přicházejí…
Mluvíte o cestování z práce, do práce - co děláte?
Jsem grafik, dělám v jednom časopise.
Co když u vás hudba převáží, budete schopen se své profese vzdát?
Úplně v pohodě. Ne že bych ji neměl rád, věnuju se jí už ale nepřetržitě deset let, a to mě pak někdy přepadá pocit, že se z ní stává rutina. Asi to znáte, někdy děláte něco, co je dobré, a pak děláte spoustu věcí, které třeba za moc nestojí…
Když se ještě vrátím k tomu, co už zaznělo, jak se vaše písnička dostala do Okresního přeboru?
Opět musím zmínit jméno Martina Ledviny, který spolupracoval s Honzou Muchowem, jenž se podílel na soundtracku k tomu filmu. My jsme do něj nahrávali nějaké nástroje. Tehdy Honza říkal, že by potřeboval ještě nějakou country písničku. No a protože jsme zrovna měli natočené Světlo ve tmě, což country vlastně je (na banjo v ní hraje Luboš Malina z Druhé trávy), tak jsme mu ho pustili. Odpověděl, že se mu do jeho koncepce krásně hodí. Takže to celé byla spíš taková náhoda.
Říkala jsem si, zda pro vás není právě tvorba Druhé trávy inspirací…
Druhou trávu mám hrozně rád, a jestli je pro mě někdo inspirací, co se tvorby textů týče, tak je to Robert Křesťan. Je to skromný, příjemný chlap, stejně jako už zmíněný Luboš Malina. Měli jsme navíc to štěstí, že jsme si před Druhou trávou zahráli na jednom koncertě, a bylo to moc hezké. Nezbývá než se těšit na naše samostatná vystoupení, která bychom chtěli na jaře a na podzim nasměrovat do klubů. Na léto už zároveň začínáme domlouvat nějaké festivaly, takže hraní snad bude dost.
