Jana Heřmánková je zároveň jednatelkou firmy, která zajišťuje techniku na velké koncerty či festivaly. Společnost má od začátku „koronakrize“ obrat pouhých 12 procent v meziročním srovnání a stále netuší, jestli bude realizovat některé objednané zakázky – mimo jiné dvanáct zářijových koncertů Spiritual Kvintetu v Lucerně.

„Hudební průmysl zdaleka nejsou jen kapely nebo promotéři, ale i spousta technických profesí. Je to skutečně velké odvětví se svými dělníky v kultuře. A současná situace nejvíc dopadá na velké firmy i velké kapely. Byli jsme zasaženi jako první a uvolnění se dočkáme jako poslední. Nemyslím si přitom, že jsou davy v akvaparku bezpečnější než koncert na sezení v Lucerně,“ prohlásila Heřmánková, podle které byla atmosféra strachu v reakci na koronavirus tak silná, že promotéři rušili i akce, které by se podle pravidel daly udělat. „Uspořádalo se pak pár nových, ale ani tam nebyly vstupenky zdaleka vyprodané. A dokonce se z těchto důvodů zrušily i některé nově naplánované akce,“ dodala.

Ministerstvo průmyslu minulý týden schválilo nový podpůrný program Covid kultura. Jste spokojeni s jeho podmínkami?
Dá se říct, že částečně. Byli jsme u zrodu toho programu, který se připravoval přes dva a půl měsíce. Připomínkovali jsme ho a dávali nějaké podněty, aby tato podpora zasáhla celou kulturní obec, především tedy hudební. Nesetkalo se to úplně s pochopením a vznikl program na zmařené náklady. Ty jsou dobré pro festivaly nebo pro plánované koncerty. Pro firmy, které dělají na tyto akce třeba propagaci, to je zmařený náklad. Umělci a technické firmy, jako je ta naše, ale na tuto pomoc většinou nedosáhnou. Zmařené náklady totiž moc nemají. Nám vznikají, až když vyjedeme s kamiony naloženými technikou. Muzikantům, až když vystoupí na pódiu a musí zaplatit osvětlovače či zvukaře. Máme ovšem zmařené příjmy ze smluv na festivaly a koncerty, které se neuskutečnily.

Kdo je Jana Heřmánková
Narodila se v Praze.
Začátkem 90. let pracovala jako redaktorka vydání časopisu Respekt.
Po mateřské dovolené se stala ředitelkou klubu Roxy.
Poté byla roky na volné noze v oblasti hudební produkce českých kapel.
Poslední dekádu působí ve firmě T SERVIS, kde je nyní jednatelkou a výkonnou ředitelkou.
V České obci hudební je od letoška „mluvčí“ technických profesí.

Čili úřad nastavil laťku, pod kterou se mnozí nevejdou a její nastavení vlastně ani nechápou?
Lze to tak říct. Pod zmařené nájmy spadají třeba nájmy kanceláří a skladů. Ale pozor, provozovatel těch skladů už má smůlu. Což je náš případ! Naše firma postavila halu na skladování hudební techniky, za níž platí úvěry. V Covid kultura ale nemůže žádat ani o kompenzaci nákladů za energie, protože jsme současně provozovatel té haly. Formálně sice technické firmy žádat mohou, ale fakticky jsou diskriminované. Přitom od března do konce srpna jsme měli nasmlouvané akce za přibližně 50 milionů korun. Skoro všechny se zrušily a zároveň máme náklady – na tu halu i na lidi. Na tu pomoc nedosáhne ani agentura zastupující umělce. Ti primárně žijí z toho, že přijedou na festival, za který dostanou zaplaceno. Od března jsou tedy bez jakéhokoliv příjmu. Malé kapely už něco odehrály. Ty, které měly v plánu třicet nebo čtyřicet koncertů přes léto, tak jich mají typicky třeba pět.

Ministerstvo ohraničilo program kompenzací za zrušené akce jejich konáním do konce srpna. Co bude pak?
Vydali na ten program 900 milionů. A my jsme upozorňovali, že jsou akce rušené až do konce roku. Nám teď už zmizely z letošního kalendáře skoro všechny. Pravděpodobně budou muset vypsat další program, který se bude týkat podzimu. Protože to bude dál pokračovat. Navíc ten aktuální se nejspíš nevyčerpá, protože, jak už jsem řekla, není de facto určený pro všechny profese v něm uvedené. Pro sport také uvolnili miliardu, ale vyčerpalo se 60 milionů, protože na to nikdo nedosáhne. Někdy to působí tak, že jsou ty programy záměrně udělané stylem – hlavně ať z nich nejde vyčerpat moc peněz. Někteří lidé z „branže“, včetně mě, to necítí jako opravdovou pomoc.

Jak to vypadá s naplňováním vašich dalších požadavků?
Ministryně Schillerová původně přislíbila, že i po červnovém konci pomoci OSVČ bude tato podpora nějakým způsobem zachována u lidí, kteří budou restrikcemi dále zasaženi. Jmenovala např. průvodce, ale samozřejmě kultura je v tom též. Nový program mělo připravit MMR. Každý týden chodíme na Ministerstvo kultury, kde nás ujišťovali, že už bude k tomu připravený návrh. Někdy v půlce července to ale založili do šuplíku. Na konci srpna pak končí promíjení zdravotního a sociálního pojištění. Budeme se proto snažit, aby toto mělo alespoň pro ty nejpostiženější skupiny pokračování minimálně do konce roku. Jinak to vypadá, že návrh na pokračování „pětadvacítky“ se už z šuplíku nedostane.

Vládě vytýkáte i chybějící parametry pro budoucí úpravu epidemiologických pravidel. Hrozí podle vás stále rušení akcí z minuty na minutu?
Bohužel ani nevíme a chtěli bychom vědět, kdo je za tento stav ve skutečnosti zodpovědný. Minulý týden jsme měli konstruktivní schůzku s hlavní hygieničkou, paní Rážovou. Navrhli jsme jí nějaké parametry, jak by se mohly uskutečnit plánované akce, alespoň ty už téměř vyprodané, přesunuté z jara na podzim. Požadujeme, aby byla zrušena diskriminace v podobě omezení vnitřních akcí s hranicí 500 lidí. Protože pro bazény ani obchodní centra toto neplatí.

V čem vidíte jádro problému?
Myslíme si, že by se veřejnost neměla strašit počty pozitivních testů. Mnohem víc vypovídající nám přijde údaj o počtu hospitalizovaných. Začátkem srpna to bylo 108 hospitalizovaných v celé zemi. Příznaky teď vypadají čím dál slabší. Dokonce i v domovech pro seniory je většina bezpříznakových pacientů. Proč nám toto neříkají? Mohli bychom normálně začít žít, ale lidé jsou vystrašení, což vydatně živí mediální vystoupení pana Prymuly i pana Maďara. Proč nedostává víc prostoru třeba právě paní Rážová? Vysvětlením mohou být určité zájmy v pozadí. Nevíme, jestli ty přesunuté koncerty na podzim budeme dělat nebo ne, protože nám to nikdo neumí říct. Měli bychom se to snad dozvědět tento týden na druhé schůzce s paní Rážovou.

Co je teď maximum možného?
Potřebujeme, aby se kapacity sektorů v uzavřených prostorách zvedly aspoň na tisíc lidí. A aby se úplně specificky řešila O2 arena. Je to nový prostor se čtyřiceti vstupy. Má sektory. A jsou tam také vyprodané koncerty v září. To už je ale o patnácti tisících lidech. Stále máme naději. V opačném případě si myslím, že celý tento sektor pomalu zmizí z povrchu. Je na něj totiž navázáno velmi mnoho dalších lidí a profesí. Celé armády. Zvukaři, osvětlovači či bedňáci sice chodí na brigády, tím ale neuživí rodiny, nezaplatí hypotéky. I když by teď veškerá omezení padla, tak se vše může vrátit do starých kolejí nejdříve na jaře. Lidé jsou vystrašení, nekupují si vstupenky, protože mají asi pocit, že nakazit se lze jedině na koncertě. Nedávno nás vystrašili mejdanem v jednom pražském klubu. To přeci ale nemá s kulturou nic společného. Naopak kultura je připravená – akce umí dělat bezpečně i tak, aby se tam lidé cítili bezpečně.

Co umožní návrat hudebního průmyslu k „normálu“?
Je to globální problém. I třeba v Anglii dělají technické firmy demonstrace a výstražně svítí červeně. Všichni jsou na tom v kultuře podobně. Vzhledem k tomu globálnímu rozsahu je celá situace těžce uchopitelná. My potřebujeme, aby se domluvili zatím aspoň v Evropě. Aby mohly kapely zažít jezdit turné. Aby vůbec mohly vystupovat velké kapely, protože velké koncerty primárně živí i větší technické firmy jako jsme my. A teď vůbec nedokážeme predikovat, kdy to může nastat. Například anglické kapely turné buď ještě vůbec neplánují, anebo s otazníkem nejdříve na podzim 2021. A co potom teprve ty americké. To je pro náš obor smrtící.

Jsou na tom některé profese v hudebním průmyslu lépe než jiné? V tom smyslu, že mají více možností náhradní obživy?
Uvedu konkrétní příklad. Máme téměř padesátiletého mistra zvuku. Je to Angličan, který žije v Praze čtvrt století. Začínal jako „bedňák“ ve Wembley. Dnes chodí do Škodovky dolévat dezinfekci. To přeci nemůžeme dopustit. On na sobě pracoval celý život, je výsostným odborníkem a o takové lidi nemůžeme přijít. Už jsme zaznamenali, že někteří zvukaři nebo osvětlovači pracují na stavbách. Tyto obory se lidé vesměs učí sami, pracují na sobě celý profesní život. Ale často na začátku vystudovali třeba stavební průmyslovku. Málokdo si uvědomuje, jaká je to v tomto oboru dřina. Že obnáší nespaní na festivalu, práci v dešti, zimě, vedru a podobně. Jde o profese, které se dělají s velkou láskou. Jinak se nemohou dělat.

Zažívají tedy teď krušnější časy ve vaší „branži“ úplně všichni?
Ano. V médiích jsou vidět hlavně muzikanti. I titulky o naší demonstraci tak působily. Ono to ale tak úplně není. Nicméně devastující je to pochopitelně i pro muzikanty včetně těch známějších. Měli nasmlouvané celé léto a počítali s nějakými příjmy. Když někomu vypadne příjem měsíc nebo dva, tak se to dá přežít. Ono už to ale trvá pět měsíců. A paradoxně jsou teď o dost více „biti“ ti větší – větší technické firmy, větší kapely. Protože ty potřebují hrát pro pět nebo deset tisíc lidí, což se nemůže. Kapely, které vždy hrály pro pět set lidí, už nějak znovu začaly. A to samé platí o technických firmách. My jsme velká firma a potřebujeme dělat velké akce. Byť děláme a vždy jsme dělali i malinké. To ale není na uživení.

Víte o někom konkrétním, kdo to ve vašem oboru už kvůli „koronakrizi“ vzdal?
Jak už jsme zmínila, znám osvětlovače či zvukaře, kteří si už našli nová místa na stavbách. A díky své „ostřílenosti“ už jsou tam mnozí na postech stavbyvedoucích a podobně. Zle je na tom například firma, která dodává agregáty na akce, a loni nakoupila na úvěr spoustu nových agregátů. Dnes jsou pro ni nadbytečné a zároveň neprodejné. Ten podnikatel je téměř před rozhodnutím, jestli má prodat svůj dům, protože je na tom opravdu špatně. Shodou okolností jsem také předminulý týden potkala kamarádku, kterou jsem dlouho neviděla. Měla od revoluce na Staroměstském náměstí obchod, v němž prodávala cédéčka a vstupenky na koncerty vážné hudby. A ten podnik teď musela pustit, protože se neprodávají lístky, akce téměř ani nejsou a nejsou tu cizinci.

Jde spíš o malé osobní tragédie nebo systémovější škody?
Před několika dny jsem měla schůzku s člověkem z firmy, která vyrábí světla pro kulturní akce. Je to dnes světová značka a všechny komponenty se vyrábějí v Česku. Továrna měla sedm set zaměstnanců, z nichž zatím propustili sto padesát. Teď jsou na deseti procentech, protože vybavují některá dotovaná divadla. Navíc je třeba si uvědomit, že na ně je navázaná, mimo jiných, další firma s padesáti zaměstnanci. A ta sto procent zakázek dělá pro tohoto výrobce světel. Navíc až se ten náš průmysl otřepe, dejme tomu příští rok, tak by bylo s podivem, že bychom chtěli investovat do nějakých světel. Jsou to statisícové položky za jedno světlo. Jde o speciální efektová světla, která vyvážejí do celého světa. O takovou firmu přeci nemůžeme přijít. Navíc od chvíle, kdy všechna omezení padnou, bude podle mě restart celého odvětví trvat nejméně půl roku. Velký koncert pro O2 arenu neuděláte ze dne na den.