Skvělý zvuk a bezchybná kapela. To byly hlavní devízy více než dvouhodinové show rockera, který letos v srpnu oslaví sedmdesátku. Od jeho poslední návštěvy v Česku přece jen uplynul nějaký ten pátek – a za tu dobu hudebník viditelně zestárnul. Zpíval ale jako o život, precizní a přesný jako vždy. A jakmile zaznělo první kytarové sólo, bylo jasné, že tenhle koncert předčí všechny předešlé.

O Marku Knopflerovi je známo, že jako jeden z mála rockových muzikantů nepoužívá trsátko. Navzdory tomu dokáže ze svého nástroje dostat pěkně ostrý zvuk. Stylově těží z amerického blues a country, jeho muzika je však ve výsledku hodně břeskný bigbít. Snad za to může Markův punkový přístup k hraní i zpívání. Právě díky němu se skupina Dire Straits prosadila v popových „osmdesátkách“, i když vycházela z tak nemódních žánrů, jako je swing či dřevní rock’n’roll.

Po rozpadu legendární skupiny, které despoticky vládl, se Knopfler naladil na klidnější notu a vydal sérii pozoruhodně vyrovnaných sólových alb. Tyto desky se dají poslouchat jako jeden dlouhý román o mnoha kapitolách. A na koncertech, jako byl ten pražský, listuje Mark jednotlivými kapitolami sem a tam. Má k dispozici nepřeberné množství písniček, které se zdánlivě podobají jedna druhé, ve skutečnosti jsou ale plné drobných nápadů a fíglů.

Přesně tohle chci!

„Je fajn být zpátky,“ oslovil Knopfler hned v úvodu diváky. A potom jim vyprávěl, že byl v Praze už jako mladý kluk. Vůbec je zvláštní, že se tak rozpovídal. V minulých letech býval na pódiu podobně nemluvný jako jeho vzor Bob Dylan. Zvláště mezi písněmi, které odzpíval vsedě s akustickou či rezofonickou kytarou, se dostalo na historky, s nimiž dříve skotský rodák šetřil.

Například se Mark s publikem podělil o napůl tísnivý a napůl svobodný pocit, jenž se ho kdysi dávno zmocnil, když se jen s kytarou na zádech octl na Štědrý den uprostřed široširých zasněžených plání. Stopoval, řidič ho vysadil na křižovatce, nikde nikdo a ostatní doma v teple slavili Vánoce. „Takhle tedy trávíš svůj život?“ říkal si v tu chvíli v duchu začínající muzikant. Vzápětí si však odpověděl (a to je pro nezdolnou hvězdu typické): „Jo! Přesně tohle chci.“

V průběhu večera zazněly skladby z Knopflerovy poslední, loňské desky Down The Road Wherever. Došlo však i na spoustu více či méně známých kousků z předchozích alb. Kdo by třeba čekal, že Mark zařadí na playlist svůj 19 let starý duet s Jamesem Taylorem Sailing To Philadelphia nebo vypalovačku Why Aye Man z 18 let starého CD The Ragpicker’s Dream? Opravdovou lahůdkou pak byla řízná písnička Postcards From Paraguay, v níž autor podivuhodně skloubil muziku ve stylu jihoamerických kapel s latinskoamerickým tancem mambo.

Svíravé finále

Z éry direstraitovských melodií vylovil neokázalý hitmaker lety prověřené skladby Once Upon A Time In The West, Your Latest Trick, On Every Street nebo Romeo And Juliet. Nemohl chybět notoricky známý „rokec“ Money For Nothing. Nadšeně aplaudující obecenstvo se dočkalo celkem tří přídavků a ani potom nechtělo svého oblíbence pustit ze scény.

Bylo v tom něco skličujícího, co svírá duši. Jako by lidé v hledišti i hudebníci na pódiu (ovládající dohromady 48 nástrojů) věděli, že je Mark Knopfler možná v Česku naposled. Přece jen už má svůj věk a nechce se mu pořád handrkovat po světě.

Během dojemné balady Piper To The End hala plná fanoušků znatelně zesmutněla. Lehký závan nostalgie naštěstí hned nato odplynul s houpavou písní So Far Away, v níž Knopfler tak trochu pozměnil slova. „So you are in old Prague town,“ zabroukal návštěvníkům na rozloučenou. Snad se mu ještě po tom Starém městě pražském zasteskne, kdo ví…