„Tradičně je pro návštěvníky připravena i produkce Křižíkovy fontány s originální hudbou či křest stolních kalendářů dechových orchestrů pro rok 2016," říká kapelník Krajanky a organizátor přehlídky Václav Hlaváček. Při rozhovoru jej doprovází dcera Karolína, která se s bratrem pana Hlaváčka, Martinem, ujme role průvodkyně tímto dvoudenním pořadem.

V jakém rozpoložení se den před zahájením festivalu vynacházíte?

Václav Hlaváček: Jsme docela v pohodě, přece jen už máme za ta léta zkušenosti. Když se ale za festivalem ohlédnu, musím říct, že uspořádat jeho první ročník bylo velmi náročné – dělali jsme ho jen ve dvojici se ženou. A tehdy jsme si říkali, že už nikdy! A vidíte, máme před sebou devatenáctý ročník. Samozřejmě, problémy jsou především se zajištěním financí, což je rok od roku horší, ale nakonec se nám je vždycky nějak podaří dát do kupy.

Už trochu pomýšlíte na ten dvacátý? Bude?

V. H.: Rozhodně bychom ho rádi realizovali, věříme, že bude. Po jeho skončení se teprve rozhodneme, co dál, zda budeme v organizování festivalu pokračovat, nebo ne. Dvacet let je poměrně dlouhá doba, Výstaviště bude navíc procházet rekonstrukcí, takže uvidíme, jak se situace vyvine…

Co ho přenést někam jinam?

V. H.: Ano, i o tom jsme přemýšleli, určitě by bylo kam. Jenže v tom případě bychom vlastně zase začínali od nuly. A to si úplně nejsem jistý, jestli bychom na to měli energii. Navíc si myslím, že by se na stávající úspěšný festival těžko navazovalo.

Návštěvníci si ho na Výstavišti, pravda, našli. Kdo vlastně tvoří publikum, jsou to jen místní?

V. H.: Zdaleka ne. Jezdí na něj posluchači z Moravy, ale například i z Františkových Lázní. Rodilých Pražáků zase až tolik nezaznamenáváme, i když se mezi nimi najde plno těch, kteří nám rok co rok nadávají, že máme špatnou reklamu a že o festivalu nevěděli. Dnes už je ale umíme kontaktovat osobně – mailem či SMS –, aby se s námi přišli pozdravit a strávit hezký víkend na Výstavišti. Jsme vlastně jedna velká dechovkářská rodina.

Karolína Hlaváčková: Kromě domácích posluchačů si ale festival našli i Švýcaři a Belgičané, pravidelně na něj přijíždějí Němci a Rakušani…

V. H.: Ano, referovat o něm se nám daří díky kamarádům i časopisu Naše muzika, jenž vydáváme a který má partnerství s dalšími periodiky vycházejícími v Německu, Holandsku, Rakousku. Všude tam si o našem festivalu přečtou.

Karolíno, ve funkci moderátorky festivalu nejste poprvé.

K. H.: Nejsem, poprvé jsem jej uváděla v roce 2008…

Takže nějaká tréma už u vás asi nehrozí.

K. H.: Ani ne. Stát se sice může cokoli, ale nepřipouštím si to. Cítím jistotu v tom, že jsme na pódiu coby moderátoři dva, tudíž se můžeme podpořit, vzájemně vypomoct, kdyby bylo třeba.

Zapojujete se i hudebně či pěvecky?

K. H.: Ne, zpívám, ale ne s Krajankou a ne dechovkový žánr. Spíš se zaměřuju na šansony, jazzovou a muzikálovou hudbu.

Dechová hudba vás teda moc nebere?

K. H.: To bych si netroufla říct. V prostředí, kde se dechová hudba poslouchá a provozuje, jsem vyrostla, takže mi k srdci přirostla. Dokladem toho je, že kromě festivalu Hraj, kapelo, hraj moderuju i na Rádiu Dechovka a na dalších žánrově podobných akcích.

Ostatním žánrům necháváte průchod kde?

K. H.: Jako absolventka Vyšší odborné školy herecké jsem na volné noze, takže mám spoustu aktivit. Hraju například v představení Norway.Today od Igora Bauersimi, které uvádíme v Divadle na Kampě. Dále natáčím pro televizi Barrandov seriál Soudkyně Barbara, kde mám jednu z hlavních rolí právního zástupce. Do toho ještě učím literárně-dramatický obor na Základní umělecké škole Ilji Hurníka a zároveň spolupracuji s agenturou Echo casting, s níž v létě pořádáme Filmák, filmový tábor pro děti. Přes rok to jsou pak i různé workshopy – dabingové, moderátorské a herecké.

Co zmíněný seriál, jak se vám v něm funguje?

K. H.: Moc dobře. Vychází z německého originálu a převzaly jej mnohé země, ať už Spojené státy, tak Slovensko, které si jej přejmenovalo na Soudní síň. Natáčíme jej od května v Bratislavě ve studiích na Kolibě, vlastně v tomtéž prostředí a s totožným štábem, který je podepsaný pod zmíněnou Soudní síň. Jde tedy o takovou česko-slovenskou spolupráci.

Jednotlivé příběhy vycházejí ze skutečných událostí…

K. H.: Přesně tak, které se odehrály v soudních síních. Jsou zaměřené na občanské právo, nikoli na trestní. Někdy člověk zalituje, že se vůbec staly, protože v nich zpravidla nejde o nic veselého – i když někdy v nich má prostor i humor. Specifikem seriálu je, že se jednotlivé díly natáčejí v kuse a že herectví jako takové v něm úplně nemá prostor, spíše to hodně spočívá v improvizaci – cílem totiž je, aby byl autentický a emočně uvěřitelný. Máme samozřejmě k dispozici texty, scénáře, ale ve finále jsou jen jakýmsi vodítkem k dopracování postavy či konkrétního děje.

To vám vyhovuje?

K. H.: Je to náročné v tom, že člověk musí být po celou dobu natáčení maximálně soustředěný. Navíc musí znát soudní hantýrku, aby se jí mohl při oné improvizaci zkušeně „ohánět". Je to pro mě rozhodně zajímavá zkušenost, protože v dnešní době se podobný formát na žádném jiném českém televizním programu nevysílá.

V jakém tempu natáčíte?

K. H.: Denně vznikají čtyři padesátiminutové díly, TV Barrandov je postupně vysílá každý den od 17.15. Natáčet bychom měli do října (celkem jde o 130 dílů) a pokud bude sledovanost Soudkyně Barbary stále vysoká, měli bychom v ní v budoucnu pokračovat. Na Slovensku mimochodem běží už osmým rokem.

Teď si tedy ze seriálové soudní síně odskakujete na dva dny na Výstaviště, k dechovkám. Těšíte se?

K. H.: Těším, chtěla bych ještě vzkázat všem těm, kteří poslouchají Rádio Dechovka, ať také přijdou. Každý den začínáme ve 13 hodin a diváci budou mít možnost setkat se s moderátory, kteří v něm pracují a s nimiž obyčejně komunikují jen přes telefon.

Čtěte také: Kapelník Krajanky: Po prvním ročníku festivalu jsme si řekli už ne