Karikaturista Dostál: Naším snem je otevření muzea kresleného humoru

Jeden ze zakladatelů České unie karikaturistů Ivan Hanousek v průvodním slovu ke katalogu výstavy Čtvrt kina ČUK poznamenal, že si výročí spíše udiveně připomínáte a neslavíte. Proč ten údiv?

Překvapujeme sami sebe. Pětadvacet let není málo a dalo se těžko předpokládat, že se tohoto výročí dožijeme. Podobné spolky totiž většinou mívají krátkou životnost. My jsme stále značně aktivní. Pořádáme výstavy, vychází nám dva internetové časopisy, pořádáme každý měsíc soutěž o nejlepší kreslený vtip, jsme spoluorganizátory mezinárodních soutěží kresleného humoru. Myslím, že na amatéry, kteří žijí z členských příspěvků, je toho dost. Podařilo se nám vejít do povědomí světové karikatury a jsme členem mezinárodní unie karikaturistů FECO. Možná jsme ani nepředpokládali, že to tak dobře dopadne, proto ten údiv.

Současná výstava reprezentuje pouze tvorbu vašich členů?

Výstavu původně nastartoval známý Josef Kobra Kučera, který bohužel mezitím zemřel. Nakonec se nám ji však podařilo dotáhnout do konce. Vystavují tam autoři, kteří jsou současnými členy unie. Z těch 80 členů je 53 aktivních autorů, kteří přispěli obrázky, ale další sledují dění v karikatuře zpovzdálí, někdy se zúčastňují, nebo ze zdravotních nebo pracovních důvodů už nekreslí.

Česká unie karikaturistů byla nejaktivnější krátce po revoluci. Jaké to byly začátky?

V devadesátých letech jsme měli obrovské představy, že se všechno bude točit kolem kresleného humoru. Do té doby u nás vycházel pouze Dikobraz a my jsme se rozhodli pro vlastní časopisy. Respektive naši členové. Kobra Kučera začal vydávat Kuk a Škrt, které, stejně jako ostatní začaly brzy přicházet o čtenáře. Lidé už žili něčím jiným a najednou nepotřebovali hledat ve vtípcích nějaké jinotaje, které fungovaly před tím. V tom vzepjetí, které nastalo, kdy se najednou všechno mohlo, tak karikatura skončila. O kreslený humor už nebyl a není takový zájem jako dříve.

A jak je to dnes? Dá se kresleným humorem uživit, nebo je to jen krásný koníček?

Jak kdo. Existuje několik autorů, které karikatura víceméně živí, například Miroslav Kemel v denním tisku nebo Miroslav Barták, který publikuje především v zahraničí. Možnosti jsou opravdu omezené. Někteří z autorů se uchytilo v různých křížovkářských časopisech, ale to není na uživení. Spousta našich členů vůbec nepublikuje a věci, které namalují, mají zavřené v šuplíku a zúčastní se pouze nějaké výstavy.

Čím si to vysvětlujete? Je důvodem pouze nezájem vydavatelů, nebo se tak výrazně změnily čtenářské preference?

Příčin je několik, ale na začátku i na konci stojí peníze. Když dám do novin reklamu, tak dostávám peníze, když tam dám vtip, tak je musím vydat. I když ne mnoho, vždyť od komunistů se honoráře za vtipy zvedly nepatrně, což je komické. To je jedna příčina. Ale určitě se posunul také vkus čtenářů. Lidé ve vtipech nehledají nějaký šťouchanec. Takže bůhví, jak to bude dál. Záleží to na tom, jestli bude poptávka, ale ta zatím není. Nikdo nepíše do novin, dejte tam vtipy. Vycházel Dikobraz, Mladý svět a sobotní přílohy novin měly jednu stranu plnou kresleného humoru. O dobrý kreslený humor byl obrovský zájem. Vždyť když na Staroměstské radnici vystavoval Renčín, stály se na něj fronty.

Co kreslíři, kteří zlatá léta českého kresleného humoru nezažili? Vidíte ve svých řadách nějaké následovníky? Nemají to zrovna lehké…

To je pravda. Objevují se mladí, kteří publikují hlavně na internetu. Založili si internetový portál a mají své představy. Problém je ale v tom, že mnozí z nich nezvládají kresbu a mnohdy to není dobré ani s humorem a výběrem tématu. Někteří zabředávají do podbízivosti a vulgárností. Já když jsem poprvé přišel do Mladého světa se svými kresbami, tak mě za ně redaktor sprdnul. Naštěstí mě pomohl Neprakta, který mi vysvětlil, co dělám za chyby. Takovouto „školu kresleného humoru" bychom chtěli organizovat také, protože několik autorů, kteří to dokáží vysvětlit u nás je. Takové workshopy jsme už uskutečnili.

Co se za těch 25 let nejvíce změnilo? Proměnil se váš humor?

Není skoro kam tisknout. Já jsem původně elektrikář, silnoproudař, takže jsem přispíval do všech elektrotechnických časopisů, protože jsem věděl, co je to impedance a namalovat na impedanci vtip jsem dokázal. Dokonce jsem tímto způsobem dělal několik let pro jednu specializovanou elektrotechnickou firmu kalendáře. Většina příslušníků naší generace pomalu přestává kreslit úplně. Přestáváme se účastnit mezinárodních soutěží, které se začínají orientovat do výtvarna. Nejde už jen o humor, ale kresby mají svou úroveň uměleckou. Já jsem byl vyloženě novinový. Jednoduchá linka, žádný detail. Kresby byly na malém formátu a ilustrace neměla rozptylovat. Text, pokud tam byl, měl doplňovat obrázek a naopak. U toho jsem zůstal. My jsme v té době už vyzráli a moc se neměníme. Témata se sice mění, ale není pro to uplatnění.

To nekreslíte ani do šuplíku?

Já osobně jen výjimečně. Jako bafuňář v ČUK jsem organizačně poměrně vytížený, takže jen občas namaluji něco na zakázku. Že bych dělal něco pro sebe, do šuplíku, to jsem ani dříve moc nedělal. Pro radost jsem si maloval naposledy jako kluk.

Ani když jdete po ulici a vidíte potenciální námět, inspiraci?

Mě napadá věcí… Dřív jsem toho byl plný, pořád jsem měl v kapse papírek a tužtičku a poznamenával jsem si. Taky byl člověk mladší a sršel nápady. Teď to musí člověk trochu vypotit a nedělá všechno na první ránu.

Jak vlastně vzniká kreslený vtip? Jaký je to tvůrčí proces?

Přispívám občas do jednoho odborného časopisu, kde mé vtipy zařazují jako výplň, když vydávají přehled nových norem… takže dělám vtipy na České státní normy…musí přijít nějaký podnět…například elektrikář otevře skříň s první pomocí a z ní se vysypou normy, nebo řekne, dobrý den, já jsem z úřadu normalizace a sypou se mu z hlavy normy. Jinými slovy, je to zakázka, ale abych si řekl, teď vymyslím vtip, to mě dlouho nenapadlo.

Udržujete v kondici svůj smysl pro humor?

To je každému dané, s tím se člověk narodí. I když tvrdím, že až na výjimky, má smysl pro zasmání a uvolnění se každý. Že nerozumí vtipům, to už je něco jiného.

Co udělá z vtipu dobrý vtip?

Vtip by neměl být prvoplánový, člověk by se měl podívat, trochu zamyslet a říct aha…a potom by měl přijít smích. Prvoplánové jsou obvykle ty nejjednodušší hloupé vtipy a většinou jim chybí i rovnováha mezi textem a obrázkem. Kdo má smysl pro humor a umí trochu kreslit, tak může malovat vtipy, ale asi nebudou úplně původní. Říkáme totiž, že na světě je asi dvanáct základních vtipů, od kterých se všechno odvíjí a záleží na tom, jak se upraví pro danou situaci nebo téma. Ale třeba hospodský humor je pro ten kreslený nepoužitelný. Je to dané prostředím, náladou, počtem piv a úrovní těch lidí.

Zasmějete se svým kresbám? Jak vlastně testujete účinnost vašich kreseb?

Nezasměju, ale vnitřně pobavím. Potěší mě, když cítím, že se vtip podařil, ale že bych se vnitřně chechtal, to ne. Vtipy zkouším na manželce. Má sice smysl pro humor, ale není mojí obdivovatelkou.

Kreslený humor se nedávno opět dostal na titulní strany, byť v tragických souvislostech. Jak vás osobně zasáhl útok na redakci Charlie Hebdo?

Samozřejmě to byla rána. Charlie Hebdo si nebral servítky. V náplni práce mají přímo provokaci a moc si nevybírali. Je to smutné.

close zoom_in

Jak se díváte na styl Charlie Hebdo. Váš humor je přeci jen o mnoho laskavější.

Já vždy říkám, že každý kreslí sám sebe. Kreslíř dělá takové vtipy, které odpovídají jeho povaze. Dokonce tvrdím, že každý maluje i svou vizáž. Já sám nemám potřebu provokovat. Jsem asi hrozně hodný člověk… (smích). Mám prostě jinak nastavenou hranici vkusu.

V souvislosti s útokem se začalo hovořit o autocenzuře. Jak jste vyrovnával s autocenzurou vy? Zažil jste i cenzuru oficiální.

Měl jsem vážný problém jen jednou. Namaloval jsem husy na vodě a před nimi plaval chlap, který jim byl podobný. Hned z toho byl problém, že je to narážka na Husáka, ale já jsem to tak nemyslel. Musel jsem tehdy na kobereček vysvětlovat, jak to bylo míněno. Problémy s vtipy jsem ale nemíval v redakci, jako spíš v práci, kde si mě po 68. roce soudruzi předvolali, abych jim je vysvětlil. Řekl jsem, že jim musí každý rozumět podle svého. Věděl jsem, kam až můžu zajít, v tomto smyslu ano, byla to autocenzura. Ale člověk ani neměl potřebu, znal jsem mantinely a bral jsem to tak, že se s tím nedá nic dělat.

Bylo někomu z vašeho okolí za protirežimní kresbu znemožněno publikovat?

Těch bylo víc. Jeden kolega byl dokonce za vtip v Dikobrazu zavřený. Dostal snad rok a půl a dělal na stavbě mostu inteligence v Modřanech. Dikobraz byla zvláštní parta, tam se taky našlapovalo zlehka a měli své autory, kteří byli ochotní se režimu podbízet a potom autory, kteří byli kvalitní a nemuseli.

Jaké teď má Česká unie karikaturistů plány a sny? Jak vidíte její budoucnost?

Chtěli bychom, aby ČUK převzala mladší generace, a aby spolek fungoval dál. Opouští nás síly a podmínky pro kreslíře se ustálily na takovém žití - nežití. Třeba mladí najdou cesty, jak to pozvednout. Naším největším přáním je zřízení muzea kresleného humoru. Funguje v Polsku, Rakousku, Itálii nebo Chorvatsku. Máme rozsáhlé archivy, chybí nám místo pro stálé výstavy nebo workshopy.

Zatím se sponzor ani instituce, která by muzeum zaštítila, nenašli?

Ne. Velmi se v tomto angažoval Kobra Kučera, ale nepodařilo se. Asi nevyvíjíme tlak na vhodné lidi. Ale přijít o tak rozsáhlé sbírky s kresbami, knihami a katalogy by byla škoda.

Čtěte také: Praha a kreslené vtipy. Karikaturisté slaví pětadvacetileté výročí výstavou