Nezbývá než parafrázovat název jednoho z hitů Queen: The Business Must Go On.

Britská rocková legenda doplněná zpěvákem Paulem Rodgersem přitáhla v pátek do pražské O2 Areny 16 000 posluchačů. Publikum nadchla.

Po muzikantské stránce dopadla druhá pražská návštěva projektu Queen + Paul Rodgers lépe než nevyvážený, rozpačitý koncert v roce 2006. Bubeník Roger Taylor a kytarista Brian May se znovu dostali do hráčské formy. Paul Rodgers už má vyzkoušeno, jaké hlasové polohy z původního Mercuryho rejstříku mu vyhovují, a dokáže se do nich po svém opřít.

Bezproblémový rock‘n‘roll

Úvod koncertu, vystavěný na hybných, nekomplikovaných rockových vypalovačkách Hammer To Fall, Tie Your Mother Down a Fat Bottom Girls, působil přesvědčivě. Jako by zasloužilým rockerům od minula trochu dorostly zuby. Naživo dobře fungovaly i nové rock‘n‘rollové songy C-lebrity, Surf‘s Up… School‘s Out! a přídavkový Cosmos Rocks, navzdory tomu, že ve studiových verzích vyznívají šedě.

Což bohužel neplatilo pro další nové písně, pateticky těžkopádné Say It‘s Not True, ve kterém se zpěvu ujímalo postupně celé trio protagonistů, a We Believe. Vydařily se Rodgersovy vzpomínky na repertoár kapely Bad Company, jen s akustickou kytarou zazpívaná balada Seagull a klavírní „titulní“ píseň Bad Company dýchající bluesrockovým napětím.

Odlehčení akustikou

Koncert odlehčil akustický set odehraný na molu mezi diváky. May s akustickou kytarou a za vydatného přispění sboru publika zazpíval Love Of My Life a poté lidovkářskou ’39, ve které se k němu přidal na velký buben a tamburínu Taylor a posléze celá kapela s akustickými nástroji, klávesista Spike Edney s akordeonem.

Obligátní sólo na bicí zpestřil Taylor klauniádou. Do kontrabasu Dannyho Mirandy zabouchal paličkami riffy skladeb Under Pressure a Another One Bites The Dust. Bedňáci mu během hry přidávali další bubny a dostavovali bicí soupravu. Pěvecky se Taylor ujal hitů I‘m In Love With My Car, kde ho doplňoval mohutný sbor spouštěný Spikem Edneym přes vokalizér, a It‘s A Kind Of Magic. Intonační nejistotu doháněl nasazením.

Trochu zvláštní pieta

Nejspornějším momentem bylo stejně jako v případě minulého koncertu Mayovo kytarové sólo, respektive jeho vyústění. Hrátky s delayem (zpožďovačem zvuku) předvedl May v duchu dávných koncertů Queen, nic proti. Pak ovšem mrkl z obří obrazovky za pódiem duch Freddieho Mercuryho a z playbacku zazpíval Bijou. Následovala kýčovitě přeslazená instrumentálka Last Horizon.

Pozůstalí Queeni možná považují tenhle trik za pietní vzpomínku, publikum při spatření Mercuryho tváře zajásalo. Ale také by se to dalo vykládat jako netaktní hra na city, zneužívání památky slavného pěvce. Bůhsuď.

Dojem napravil až rock‘n‘rollově roztančený popěvek Crazy Little Thing Called Love. Finále před přídavky patřilo vzhledem ke kontextu jaksi sebeomluvné baladě Show Must Go On a dalšímu vstupu filmového Mercuryho, napůl z playbacku, napůl živě odehrané klasice Bohemian Rhapsody. Tato pocta Freddiemu vypadala přece jen důstojněji. Ostatně nikdo od Queen asi neočekával, že se oprostí od rozemílání minulosti.

TOMÁŠ S. POLÍVKA