Skoro čtvrtstoletí poté, co „vyrobil" kultovní Primal Scream nebo The Jesus and Mary Chain, ho v jeho rodném městě, skotském Glasgow, zaujala čtveřice říkající si Glasvegas. Zašel si na její živé vystoupení… a třebaže toho za 30 let v branži viděl kvanta, neváhal prohlásit: „Glasgow nikdy nevyprodukovalo tak dobrou kapelu, jako je tahle!"

Nebyl sám. Frontman U2 Bono po poslechu jejich písně It's My Own Cheating Heart That Makes Me Cry prohlásil, že je to jedna z nejlepších věcí, které kdy slyšel. Glasvegas tehdy měli skutečně našlápnuto. Jejich debutová deska byla nominovaná na prestižní britské Mercury Music Prize.

A zatímco rockové hitparády tehdy spolehlivě ovládali Coldplay se svojí smyčci nasládlou hitovkou Viva la Vida, oni působili jako syrová alternativa. Ale zároveň rockeři ze starých časů, kteří umí napsat chytlavé skladby se silnými refrény, co si zpívá celý stadion.

Od té doby vydali další dvě desky. A paradoxně ta druhá, která na první poslech zaujme předprodukovaným, monstrózním zvukem, rozhodla, že se z nich nestane monstrózní, stadionová kapela.

Před necelým půl rokem Glasvegas v tichosti vypustili do světa svoji třetí, zvukově zatím nejumírněnější desku Later…When The TV Turns To Static. A při té příležitosti poprvé koncertně dorazí i k nám. V pátek 31. ledna hrají v pražském Rock Café. Na otázky Deníku odpovídal basák Paul Donoghue.

Nedávno vám vyšla třetí deska. A v její úvodní skladbě, která se jmenuje stejně jako celé album Later…When The TV Turns To Static, popisujete pocity člověka, který se vrátí z vězení a říká si, jaké by to bylo, kdyby mohl v minulosti něco změnit. Tak si říkám, nenapadají vás někdy podobné věci? Před pěti lety jste jeli turné s U2, vaše debutová deska byla nominovaná na Mercury Awards a jen v Británii se jí za rok prodalo 300 tisíc kusů. Někde jsem zaregistroval, že novinky se za první týdny prodaly jen tři tisíce…

Abych řekl pravdu, neměnili bychom nic. Jsme ohromně pyšní na všechny věci, které jsme nahráli. Od prvního společného koncertu se výborně bavíme. A to je jedna z nejdůležitějších věcí, že je pro nás hudba pořád zábava. V osobní rovině jsme možná pár věcí někdy mohli říct nebo udělat jinak, ale co se hudby týče, jsme na všechno, co jsme nahráli, hrdí.

Vraťme se teď na konec roku 2007. Máte před vydáním první desky a jako ochutnávku vydáváte singl Daddy's Gone. Časopis NME ho označí nejdřív za nahrávku týdne a pak dokonce za druhou nejlepší skladbu roku. Jak se vám tehdy převrátil život?

Byla to jedna z těch věcí, která vás postrčí, pomůže vám dostat se k širšímu publiku. Na začátku kariéry jsme na tohle měli skutečně štěstí a těch věcí se seběhlo víc. Vedle úspěchu singlu Daddy's Gone to bylo třeba i setkání s Alanem McGee. Mohli jsme si sednout a popřemýšlet, co dál… A v neposlední řadě, mohli jsme skončit v práci a stát se „rockovými hvězdami" na plný úvazek.

Jak jste si tehdy představovali budoucnost?

Moc jsme o tom nepřemýšleli, protože jsme měli co dělat, abychom vstřebali to, co se zrovna dělo. Je fakt, že už když jsme měli před vydáním první desky, přemýšleli jsme o té druhé. Ale ze všeho nejvíc jsme si tehdy užívali. Mám na to spoustu vzpomínek. Stávaly se takové věci, jako že se k nám do tourbusu mezi koncerty vměstnalo přes třicet lidí a byl z toho tak bujarý večírek, až se náš řidič naštval a vypnul světla. Ale sehnali jsme si baterky a pokračovali. Já jsem v jednu chvíli prováděl stage diving z pohovky a další šílené věci.

| Video: Youtube

A teď jste o šest let starší…

Prožili jsme si svoje vrcholy i pády, ale celkově myslím, že máme ohromné štěstí, že můžeme takhle jezdit po světě a hrát. Osobně si moc nedokážu představit, co víc bych mohl v kariéře chtít.

Ale už jsem zmínil, že komerčně se nové desce moc nedaří. Nehrozí, že budete muset zase do práce?

V tuto chvíli je pro mě skutečně podstatné, že máme tři desky, na které jsem hrdý. I kdybychom nahráli album, které by si koupil jediný člověk, pořád bych rád jezdil ven a hrál ho. To, že se vaše desky neprodávají tolik, jako před lety, se stává mnoha kapelám. Ale mám ten pohled, že když vás hudba baví, je super už jenom to, že můžete být pohromadě a hrát. Cokoli navíc je víc než dost!

Během těch let, kdy o vás Alan McGee mluvil jako o budoucí „největší kapele světa", jste absolvovali turné s U2. Zůstali jste spolu v kontaktu?

Není to tak, že bychom si s Bonem každý den volali a debatovali hodiny o kdečem. Ale U2 milujeme. Byla pro nás velká pocta, když si nás tehdy vybrali, zrovna tak, když nás pak oslovili, abychom předělali jednu jejich věc na výroční vydání desky Achtung Baby. Nějaký kontakt mezi námi pořád je, kopii naší poslední desky jsme U2 samozřejmě poslali taky.

Co to pro vás vlastně znamenalo, když si vás U2 vybrali?

Pamatuji si, že jsme se dva roky předtím bavili s Rabem (Rab Allan kytarista Glasvegas, pozn. red.) a on to předvídal. U2 byla jedna z těch kapel, které jsme poslouchali od chvíle, co jsme se začali učit hrát na kytary. Takže když nás oslovili, jestli bychom s nimi nechtěli jet šňůru po stadionech, nebylo co řešit, byli jsme skutečně šťastní!

Často to bývá tak, že hlavní hvězdy programu s předkapelami moc nepečou. Měli jste příležitost se trochu poznat i osobně?

Ano, nějaký čas jsme spolu na turné trávili a můžu říct, že jsou to fakt milí lidi a všichni čtyři mají neuvěřitelné charizma.

| Video: Youtube

Ale k vám. Co se stalo kolem vydání druhé desky Euphoric Heartbreak, že těmi novými U2, jak vám spousta lidí předhazovalo, nejste vy?

Kdoví. Když jsme dokončili druhou desku, naší nahrávací společnosti se hodně líbila. Ale stalo se, že jsme jeli světové turné a spousta fanoušků nám říkala, že ani nevěděla o tom, že máme novou desku. Jsme přesvědčeni, že label neinvestoval na její propagaci to, co měl. Když už ani naši posluchači nevěděli, že něco vyšlo, bylo to špatně. Proto jsme se tehdy se Sony rozešli.

A jak se vám osobně vaše druhé album líbí dnes? Posluchače i kritiky hodně rozdělilo. NME nebo Clash na něho pěly chválu a ohodnotily ho 9/10, ale třeba Pitchfork ho sepsul za příliš bombastický a prvoplánový zvuk…

Podle mě je nadčasové a věřím, že jednou bude skutečně doceněno. Je na něm několik nejkrásnějších melodií a textů, jaké kdy James (James Allan lídr Glasvegas) napsal. Troufám si říct, že ty texty jsou skutečně silné a povedené. Vídáme na koncertech, jak písničky z téhle desky fungují a už hodněkrát se stalo, že nám lidi ukazovali úryvky z písní vytetované na těle. Druhé album možná nedosáhlo k tolika lidem jako první, ale ty, co oslovilo, dokázalo zasáhnout mnohem hlouběji.

Zmínil jsem, jak ta deska rozdělila i hudební kritiky. Čtete recenze?

Recenze jsem dřív četl, ale už to nedělám, protože jsem z toho vždycky měl těžkou hlavu: člověk byl buď moc nahoře, když o vás psali dobře, nebo moc dole, když psali špatně. Častokrát jsem přitom měl pocit, že recenzenti víc chtějí projektovat sebe než hudbu, že jejich recenze jsou postaveny na 30 vteřinách poslechu prvních dvou skladeb. Tak jsem se zařekl, že dám jenom na to, co si o našich věcech myslíme my a naši fanoušci.

Na druhou stranu, zrovna vám si, troufám říct, hudební tisk ze začátku celkem pomáhal prorazit. NME o vás pochvalně psalo co chvíli a fanoušci přibývali… Až se to člověku v Česku, kde máme dohromady asi tři hudební časopisy, které skoro nikdo nečte, nechce věřit. Jakou sílu podle vás dnes má hudební tisk?

Myslím, že už není zdaleka taková jako před pěti nebo deseti lety. Díky internetu lidi nemusí tolik číst recenze. Předtím, než za nějakou desku utratí peníze, si ji mohou poslechnout a názor si udělat sami. Dřív to bylo mnohem těžší, takže často pro vás hlavním vodítkem byl právě ten recenzent.

Svět je díky internetu mnohem propojenější. Takže se může snáz stát třeba i to, že vydáte novou desku a je mnohem úspěšnější v zahraničí než doma. Vám se tohle stalo s druhou deskou, v Británii číslo 10, ve Švédsku 1. To jsem nikdy nepochopil, i když už nějaký čas vám v kapele bubnuje Jonna Löfgren, která je ze Švédska…

Taky se tomu pořád divíme. Švédsko byla první země mimo Británii, kde jsme byli skutečně velcí. A to ještě předtím, než se k nám připojila Jonna… Samozřejmě jsme se jí na to ptali, říkala, že už když jsme začínali, udělal nám u nich dobrou reklamu Håkan Hellström, což je hodně populární švédský hudebník, který někde řekl, že nás poslouchá. Ale stejnak tomu dodnes nerozumím.

Další globální zajímavost. Jednu desku jste nahrávali v Transylvánii. Co vás přivedlo zrovna tam? Neznám moc kapel, co jezdí nahrávat do Rumunska.

Byl to Jamesův nápad. Často přichází s takovými věcmi. Když jsme nahráli první desku, v labelu se nás ptali, kde bychom chtěli dělat tu druhou. James se na ně jen tak podíval a klidně to zkusil: New York. Co víc si na pořádný výlet přát? A oni souhlasili. Když jsme ale mezitím dělali EP A Snowflake Fell, chtěl něco jiného, tak navrhl Transylvánii. Nahrávací společnost nám tehdy našla skvělé místo v Karpatech. Brašov. Působilo až surrealisticky, nahráli jsme tam desku a užili si spoustu zábavy.

A teď máte před sebou první koncert v Česku, nepočítám-li podzimní DJ set, který jste si dali v jednom zdejším hotelu, když jste byli na cestě z Německa. Už jste měli příležitost si prohlédnout Prahu?

Zatím ne, bude to poprvé a už se nemůžeme dočkat! Během toho DJského setu jsme tu strávili asi šest hodin, takže to jsme toho ve městě skutečně moc podniknout nemohli. Ale několik přátel mi říkalo, že v Praze byli na výletě, a že si to moc pěkně užili, takže už se těším, až se podívám po městě.

Váš frontman James je bývalý fotbalista. Skotsko ani Česko se na letošní šampionát do Brazílie bohužel nedostaly, budete jako Skoti fandit Anglii? A kdo podle vás mistrovství vyhraje?

Myslím, že Brazílie má před domácím publikem ohromnou šanci, ale velmi silná bude taky třeba Argentina. Na velkých turnajích se jim sice pravidelně nedaří, ale to ještě nedávno platilo i o Španělsku, a vidíte, z týmu velkých individualit jsou mistři světa. Anglii přeji vše nejlepší, protože bude pod velkým tlakem očekávání ze strany médií, ale fandit nebudu. Nemyslím, že by si moc Skotů dokázalo představit, jak aktivně fandí Anglii. Mistrovství světa je neúčastí obou našich zemí chudší. Příště se tam snad dostaneme!

| Video: Youtube

Více o Glasvegas

- Skotská nezávislá rocková kapela, kterou tvoří zpěvák James Allan, kytarista Rab Allan, baskytarista Paul Donoghue a bubenice Jonna Löfgren. Jejich první album Glasvegas (2008) bylo platinové a umístilo se na druhém místě britských hitparád, získalo také nominaci na Mercury Music Prize.

- Dále vydali v roce 2008 EP A Snowflake Fell (And It Felt Like a Kiss) a v roce 2011 druhou studiovou desku Euphoric Heartbreak.

- Do Prahy přijíždějí v rámci turné k jejich třetí desce Later…When The TV Turns To Static, která vyšla na podzim 2013.

- Občas jsou neposlušní a nekonvenční: Po vydání druhé desky Euphoric Heartbreak se rozešli s nahrávací společností Columbia (Sony), protože měli pocit, že nedělá moc pro jejich propagaci. Frontman kapely James Allan se zase odmítl zúčastnit předávání cen Mercury Music Prize s tím, že ostatní nominované kapely mu nevoní a neměly by vůbec být přítomny ve stejné místnosti jako on. Několik dní tehdy byl pohřešovaný, načež pak zavolal manažerovi kapely, že je v New Yorku.

- Lídr kapely James Allan hraje též na kytaru a je autorem písní. Předtím, než se stal profesionální hudebníkem, hrál fotbal. Odehrál 105 zápasů ve skotských ligových soutěžích jako krajní záložník za týmy Cowdenbeath, East Fife, Queen's Park, Gretna nebo Dumbarton.

Co o nich říká jejich česká předkapela? close No Distance Paradise. zoom_in Koncertu skotských Glasvegas budou v Rock Café předskakovat čeští No Distance Paradise. Jejich frontman Marcel Procházka okomentoval hlavní hvězdy večera následovně: „S Glasvegas jsem se poprvé setkal až v létě roku 2012, kdy mi je na maďarském Szigetu doporučil kamarád s tím, že je rozhodně o co stát. Po skvělém koncertě, který předvedli v A38 stanu, jsem se hodně divil, že jsem o této kapele do té doby nikdy neslyšel. Tehdy jeli s deskou Euphoric Heartbreak, kterou jsem dlouho po tom nemohl dostat ze sluchátek. To, že jsme právě my dostali příležitost před nima zahrát v Praze, považujeme za obrovskou poctu, už jenom pro to, co všechno mají Glasvegas za sebou a pořád si (i s novou deskou) drží světovou úroveň. To už dneska umí málokdo."

Koncert Glasvegas a dalších 15 klubových tipů Deníku

Chcete tip na kapelu, jejíž refrény se vám dokáží zarýt pod kůži a zní, jakoby Coldplay absolvovali společný trip s Joy Division a The Jesus and Mary Chain? Skotští Glasvegas. Hrají v pátek 31. ledna v pražském Rock Café. Vstupenky jsou v předprodeji 
v síti Ticketpro za 395 Kč (+ poplatky). Předkapelou bude nadějná olomoucká indie rocková formace No Distance Paradise.

Další klubové tipy Deníku:

22. ledna - Café v lese - Penguins Meat (RU) + Superego Kid (CZ)
23. ledna - Lucerna Music Bar - Love Earth (CZ)
29. ledna - Palác Akropolis - Bratři Orffové (křest CD)
31. ledna - Palác Akropolis - Nils Frahm (DE) & Hauschka (DE) + Samuel Kosminen (FI)
2. února - Palác Akropolis - Sto zvířat (křest CD)
7. února - Palác Akropolis - Ulver (NO)
12. února - Palác Akropolis - Michal Ambrož 60
16. února - Divadlo Archa - John Mayall (UK)
21. února - Palác Akropolis - Kapitán Demo + hosté: Mutanti hledají východisko
28. února - Rock Café - Savages (UK)
6. března - Lucerna Music Bar - Anna Calvi
14. března - Roxy - Disclosure (UK)
19. března - Café v lese - Tichonov (CZ)
13. dubna - Roxy - Loreen (SWE)
21. dubna - Lucerna Music Bar - Cut Copy (AUS)