„Bojoval statečně, byl to důstojný a krásný odchod," potvrdil Deníku jeho syn, režisér David Ondříček. "Už měsíc a půl ležel v motolské nemocnici a poslední týden byl v umělém spánku. Pro něj to bylo vysvobození." 

A jak už to někdy v podobných chvílích bývá, osud mu dopřál něco, co by filmař asi těžko zrežíroval. „Když umíral, hráli v rádiu písničku z Hair," komentoval Ondříček otcovy poslední vteřiny, během nichž ho do filmařského nebe vyprovodila skladba z muzikálu, který natočil v roce 1979 s Milošem Formanem.

U hraného filmu začínal s tvůrci české nové vlny. Fádní odpoledne, Lásky jedné plavovlásky, Intimní osvětlení, Hoří, má panenko, Mučedníky lásky, ale i Ragtime, Amadea či Valmonta si už dnes bez jeho oka těžko dovedeme představit.

Osobitý rukopis

Své záběry pečlivě promýšlel, nerad improvizoval a dokázal prosadit svou, i když to občas producenty muselo přivádět k šílenství (třeba když si právě pro Hair vyžádal na plac dvanáct kamer). Svůj osobitý rukopis a zajímavé nápady přenášel i na americkou půdu, kde působilo kupříkladu jeho svícení do látek nebo papírů jako zjevení.

Nebylo divu, že o něj stáli i zahraniční filmaři (s Lindsayem Andersonem natočil mj. Kdyby… a Šťastný to muž, s Georgem R. Hillem Svět podle Garpa a Jatka č. 5, pro Penny Marshallovou Velké vítězství). „Lindsay byl přísný a na place tvrdý, ale hodně jsme si rozuměli," vzpomínal.

Věčná škoda, že na natáčení Podrazu nebo Přeletu nad kukaččím hnízdem mu nebylo v době normalizace povoleno vycestovat. Možná by se dočkal Oscara, který mu unikl. „Táta mi toho dal hodně, ale nejvíc vědomí, že má člověk vyprávět sám za sebe. To on dělal celý život," shrnuje David Ondříček.

Od karlovarského festivalu převzal kameraman před deseti lety cenu za celoživotní přínos filmu. Stáří ho v posledních letech zrazovalo, on ale bral svůj hendikep s humorem. „No, už netočím, mám za sebou operaci srdce. Osmihodinová narkóza, to vás vysílí. Asi jsem po ní trochu zblbnul," glosoval svůj stav loni na plzeňském Finále.