Tuto sobotu se Bonamassa po roce a půl vrátil do Česka. Téměř plný sál Kongresového centra v Praze, který pořád bojuje s tím, že působí spíš husákovsky než rockově, v tomto případě byl dobrou volbou. Ideální velikost a pohodlné sedačky, do kterých jste zapluli a ocitli se v kytarovém království, jemuž vládne pečlivě učesaný muž v obleku s černými brýlemi.

Ze stovek kytar, které prý má v domácí sbírce (na svém webu se každý týden rozpovídá o jedné – v tuto chvíli je u dvaapadesáté, modelu Gibson ES-175 z roku 1957, nahrával s ní poslední desku Seesaw a říká, že když se o ní budete dobře starat, vydrží déle než my…) v Praze též prostřídal slušnou desítku.

Už v akustickém úvodu, kdy ho kapela doprovodila jen na bubínky a piano, dokázal výrazným hlasem a bezchybnou hrou strhnout publikum k několika spontánním potleskům během skladeb. Když se pak ke kapele přidal basák a akustický set nahradily pořádné bicí s klávesami a stěnou marshallů, trvalo mi sice chvíli zvyknout si na opulentní syntezátory evokující zvuk spíše osmdesátkových Genesis než mladého kytarového umělce. Ale i z nich záhy vystoupil Bonamassa, jako jasný lídr večera.

Ať už měl na rameni Les Paula, 335ku nebo dvoukrkého Gibsona, jehož proslavil Jimmy Page (jeden z Bonamassových vzorů) z Led Zeppelin sólem při baladě Stairway To Heaven, častokrát zacházel na hranice možností, aniž by to přitom přepískl. Vhodně volil též slova, rozpovídal se až v závěru koncertu, třeba o předposlední skladbě Sloe Gin, kterou za posledních šest let zkusil vynechat prý jen třikrát – a fanoušci mu to dali notně sežrat. Nic podobného se v Praze nestalo.

Při závěrečné The Ballad of John Henry, kdy hlasitá sóla střídal s komorními pasážemi, při kterých byste v sálu slyšeli jediný nepatrný ruch navíc, mu naopak publikum několikrát aplaudovalo potleskem vestoje. A Bonamassa, tenhle talent i dříč, co ročně objede přes 200 koncertů (večer před Prahou hrál ve Vídni, ráno poté už byl v holandském Groningenu) tak po dvouhodinové produkci odešel jako profík, kterého většina z přítomných jistě ráda uvidí znova.

Repertoárem – zahrnujícím předělávky Garyho Moorea či The Who, u nichž se rozhodně nesnaží, aby zněly „současně" – je možná až příliš moc oldschool, ale proč ne, když lépe je nikdo nezahraje, a jeho produkce – tolik inspirovaná jeho hudebními vzory – je v konečném důsledku velmi osobitá.

Husákovský sál – nutno říct, že výborně nazvučený – zažil koncert, na jaké mohl mít štěstí i v osmdesátkách. Kdyby ti frontmani v tesilu nebyli tehdy tak úzkoprsí. Dobře, že to někdo – s mladickým zapálením – ještě dělá.