„Trošku se ještě potýkáme s hledáním jednotného výtvarného konceptu, který se nám – tím, že na představení pracuje obrovské množství lidí – občas malinko vytrácí. Do premiéry je ale stále nějaký čas, takže věříme, že nakonec všechno dobře dopadne," usmíval se Šimon Ornest, kapelník The Tap Tap.

Připravit takový projekt muselo být hodně náročné…

Jiří Ornest: Pro mě obrovsky. Jsem šťastný, že mám k ruce asistenta Kubu Macečka, i když spíš jsem já jeho asistent, protože on je mlád a zdráv, zatímco já jsem starý a nemocný. Je pro mě problematické vůbec vydržet zkoušku. Ale na to, jak je představení strašně složité, se zdá, že bude fungovat. Vždycky před premiérou – píše o tom výborně Čapek ve své eseji o divadle – to vypadá, že s inscenací v životě nemůžete jít před lidi a že byste potřebovali ještě měsíc… Nakonec to ale vždycky nějak dopadne.

Nestresuje vás to teda?

Šimon Ornest: Kdybychom chtěli dělat něco, co by nás nestresovalo, asi bychom se těžko pouštěli do takové věci.

Uvést tuto hru na jevišti jste prý měl v plánu několik let…

Šimon Ornest: Zhruba před pěti lety jsme o tom začali s tátou mluvit – řekl, že by ji rád režíroval. Zjišťovali jsme, zda bychom dokázali získat autorská práva, s čímž nám hodně pomáhal tátův dlouholetý kamarád Honza Rybář, který žil několik let ve Francii, takže zvládal i komunikaci s právníky, kteří zastupují autory knižní předlohy Freda Bernarda a Francoise Roca. V originálu se knížka jmenuje Jesus Betz.

Jiří Ornest: Udělali spolu mnohem víc věcí, tohle je jedna z nich. Vychází údajně ze skutečného příběhu kluka s těžkým postižením, který byl nesmírně odvážný a chytrý. Díky tomu překonal spoustu překážek a zažil mnohá dobrodružství. Nakonec dosáhl velkého úspěchu, když se stal ředitelem vlastního cirkusu.

Jak složité pro vás bylo přepsat knížku do scénáře?

Jiří Ornest: S pomocí Honzy, který nám ji doslova přečetl v češtině, zas až tolik ne. Díky tomu jsem si zaznamenal klíčové body, které mi přišly divadelně nejzábavnější, a pustil jsem se do práce. Není to pro mě nic nového, dělám to celý život, protože nemám žádný vlastní nápad. Čili si vezmu nějaký cizí a přepíšu ho, prostě se tak přiživuju…

Přeháníte, občas jste měl i vlastní nápad.

Jiří Ornest: Jo, občas jo. Například texty k písničkám v tomto představení jsou moje.

Šimon Ornest: Hudbu skládal Jarda Svoboda (z kapely Traband), u závěrečné písničky jsme text napsali společně s tátou.

Půjde o světovou premiéru?

Šimon Ornest: Řekl bych, že ne. Přišli jsme na to, že Nefňuku už dělali snad nějací Číňani, ovšem v cirkusovém provedení. Určitě se ale bude jednat o světovou premiéru podle tátova scénáře. Docela výstižně hru vystihuje motto, pod nímž ji uvádíme, že opravdu prohrává jen ten, kdo všechno vzdává předem.

Co se praktické stránky přípravy inscenace týče – jak těžké je pracovat na divadle s hendikepovanými lidmi?

Šimon Ornest: No, my teď máme dokonce hendikepovaného režiséra…

Jiří Ornest: V tomhle směru je to tedy stylové. Jinak musím říct, že jsem nikdy nezažil tolik cynismu jako při zkoušení Nefňuky.

Šimon Ornest: Říkám to vždycky – a vyplývá to i z naší výstavy černého humoru o lidech s hendikepem –, že ani ty nejtvrdší vtipy o nich se nevyrovnají humoru, který mezi sebou mají. Z toho taky vycházíme, navíc samotná předloha obsahuje narážky podobného rázu, které jsou celkem explicitní.

Jiří Ornest: Před pár dny jsem poslouchal, že výtvarník Jaromír 99 vytvořil spolu s Janem Novákem komiks o Zátopkovi, jehož heslo bylo – když nemůžeš, tak přidej! A přesně to se hodí i k Nefňukovi.

V představení hrají svou roli i elektrické vozíky členů The Tap Tap, které slouží jako motory k pohybům loutek a scénickým dějům. Můžete to osvětlit?

Šimon Ornest: Ano, právě způsob, jakým jsou kulisy a loutky rozpohybovány, je světově unikátní (scénu a loutky navrhl Petr Matásek). Chci říct, že když jsem se o knížce Jesus Betz dozvěděl od skvělého herce a komika Tondy Novotného, který ten příběh uváděl před pěti lety jako malé pokojové představení, napadlo mě už tehdy, že by někdy v budoucnu při jeho inscenování byla škoda nevyužít potenciálu elektrických vozíků našich členů, protože jsou to silné stroje, které nemusí sloužit jenom jako kompenzační pomůcky. A navíc můžou kompenzovat tomu, kdo na nich sedí, nějaký umělecký výkon.

Premiéra je tedy na spadnutí, do konce sezony odehrajete ještě několik repríz. Jaké máte s představením další ambice?

Šimon Ornest: Máme o představení další zájemce a doufám, že se nám podaří udělat i jeho cestovní variantu, se kterou potom pojedeme i do zahraničí. Do té doby je naší ambicí vymanit se z možností, které nám skýtá Nová scéna Národního divadla, a dokázat inscenaci odehrát i v menším prostoru, co nejblíž lidem z různých regionů a oblastí České republiky.

Čtěte také: The Tap Tap připravuje představení Nefňuka